Farnost Otrokovice

1. přikázání v knize Exodus:

„Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“  (Ex 20,3-7)

 

1. přikázání v Katechismu katolické církve:

"Nebudeš mít jiného boha mimo mne"

2110      První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě Jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jakýmsi způsobem zvrácené přehánění náboženství; bezbožectví je neřest opačná z nedostatku ctnosti zbožnosti.

POVĚRA

2111      Pověra je úchylka náboženského cítění a úkonů, které ukládá. Může se také vyskytovat pod rouškou kultu, který vzdáváme pravému Bohu, např. když se jistým, jinak oprávněným a nutným úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem kouzelná. Přikládat hmotné stránce modliteb nebo svátosným znamením jejich účinnost bez ohledu na vnitřní rozpoložení, které vyžadují, znamená upadat do pověry.

MODLOSLUŽBA

2112      První přikázání odsuzuje mnohobožství (polyteismus). Vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného. Písmo neustále připomíná toto odmítání model, které jsou "stříbro a zlato, dílo lidských rukou"; které "mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí ...". Tyto nicotné idoly činí člověka nicotným: "Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý kdo v ně doufá" (Ž 115,4 5.8).  Bůh naopak je "živý Bůh" (Joz 3,10; Ž 42,3; atd.), který dává život a zasahuje do dějin.

2113      Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských kultů. Zůstává trvalým pokušením víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Je to modloslužba, když člověk uctívá a klaní se tvoru na místo Boha, ať se jedná o bůžky nebo o démony (např. satanismus), o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze, atd. "Nemůžete sloužit Bohu i mamonu", říká Ježíš (Mt 6,24). Mnoho mučedníků zemřelo, aby se neklanělo "Šelmě",  a odmítli dokonce i jen předstírat, že ji uctívají. Modloslužba popírá, že jediným Pánem je Bůh; proto je neslučitelná s božským společenstvím.

2114      Lidský život se sjednocuje klaněním Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu činí člověka prostým a zachraňuje ho před bezbřehou rozptýleností. Modloslužebník je ten, kdo "vztahuje svůj nezničitelný pojem o Bohu na cokoliv jiného než na Boha".

VĚŠTĚNÍ A KOUZELNICTVÍ (MAGIE)

2115 Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se s důvěrou odevzdá do rukou Prozřetelnosti, co se týče budoucnosti, a proto se vyhýbá každé nezdravé zvědavosti vztahující se na ni. Neopatrnost může být nedostatkem odpovědnosti.

2116      Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: dovolávat se Satana nebo zlých duchů, vyvolávat mrtvé nebo jiné úkony, o nichž se neprávem soudí, že "odhalují" budoucnost.  Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch nebo losů, k jevům jasnovidectví, ptát se media, v tom se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a vážností, spojenou s milující bázní, jakou dlužíme pouze Bohu.

2117      Všechny úkony magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozenou moc nad bližním, byť i k uzdravení závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové úkony je třeba ještě více odsuzovat, jsou-li spojeny se záměrem škodit druhým nebo když se při nich člověk dovolává zásahu zlých duchů. Také nosit talismany je hodno pokárání. Ve spiritismu se často užívá věštění nebo magie. Církev i před ním varuje věřící. Používání tradičních lékařských praktik neopravňuje ani ke vzývání zlých mocností ani ke zneužívání důvěřivosti druhých.

BEZBOŽNOST

2118      První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy bezbožnosti: jednání, jímž se pokouší Bůh slovy nebo skutky, svatokrádež a simonie (svatokupectví).

2119      Jednání, jímž se pokouší Bůh spočívá v tom, že se slovy nebo skutky zkouší jeho dobrota a jeho všemohoucnost. Tak chtěl Satan dosáhnout, aby se Ježíš vrhl dolů z chrámu, aby tak donutil Boha zasáhnout.  Ježíš mu čelí Božím slovem: "Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha" (Dt 6,16). Skrytá výzva v podobném pokušení zraňuje úctu a důvěru, jakou máme mít ke svému Stvořiteli a Pánu. Vždy se v ní skrývá pochybování o jeho lásce, o jeho prozřetelnosti a o jeho moci.

2120      Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi či jinými liturgickými úkony, jakož i osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti eucharistii, protože tato svátost nám podstatně zpřítomňuje Tělo samého Krista.

2121      Svatokupectví (simonie) se definuje jako kupování nebo prodej duchovních skutečností. Kouzelníku Šimonovi, který si chtěl koupit duchovní moc, kterou viděl při činnosti apoštolů, Petr odpovídá: "Ať přijde zkáza na tvoje peníze i na tebe, protože ses domníval, že Boží dar si můžeš koupit za peníze" (Sk 8,20). Tak se shodoval s Ježíšovým slovem: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte" (Mt 10,8).  Není možné přivlastnit si duchovní dobra a chovat se k nim jako vlastník nebo pán, neboť jejich zdroj je v Bohu. Je pouze možné zdarma je od něho dostat.

2122      "Služebník nemá nic požadovat za udělování svátosti mimo obětní obnos stanovený oprávněnou autoritou, a vždy se má vyhnout tomu, aby nuznější lidé nebyli zbavováni pomoci svátostí kvůli chudobě".  Oprávněná autorita určí tyto "dary" podle zásady, že křesťanský lid má přispívat na vydržování služebníků církve. "Dělník má právo na svou obživu" (Mt 10,10).

ATEISMUS

2123      "Mnoho našich současníků však vůbec nechápe hluboké životní spojení s Bohem nebo je výslovně odmítá, takže ateismus je nutno počítat k nejvážnějším skutečnostem naší doby."

2124      Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy. Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus nesprávně zastává, že člověk "je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie".  Jiná forma současného ateismu si slibuje osvobození člověka od hospodářského a sociálního osvobození, a tomu prý "náboženství svou povahou stojí v cestě, neboť odvrací člověka od budování pozemské obce tím, že ho pozdvihuje k naději v budoucí život".

2125      Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti, protože odmítá nebo popírá existenci Boha.  Odpovědnost za tuto vinu může být hodně zmenšena úmysly nebo okolnostmi. Na zrodu a rozšíření ateismu "mohou mít nemalý podíl věřící, pokud zanedbávali svou náboženskou výchovu, klamně předkládali křesťanskou nauku a měli nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě, a tak pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírali než zjevovali".

2126      Často má ateismus svůj základ v nesprávném pojetí lidské nezávislosti, vyhrocené až k odmítnutí jakékoliv závilosti na Bohu.  Ve skutečnosti "uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost nachází právě v Bohu svůj základ a své dovršení".  Církev ví, "že její poselství je v plném souladu s nejskrytějšími tužbami lidského srdce".

AGNOSTICISMUS

2127 Agnosticismus má několik podob. V jistých případech agnostik odmítá popírat Boha; připouští naopak existenci jakési transcendentní bytosti, která se nemůže zjevit a o které nikdo není s to nic říci. V jiných případech se agnostik nevysloví o existenci Boha a prohlásí, že není možné ji dokázat, stejně jako není možné ji připustit nebo popírat.

2128      Agnosticismus může někdy zahrnovat jisté hledání Boha, avšak může také představovat lhostejnost, útěk před posledním problémem existence a jakousi netečnost mravního svědomí. Příliš často se agnosticismus rovná praktickému ateismu.

"Neuděláš si žádnou sochu ..."

2129      Výslovný božský příkaz vyžadoval zákaz jakéhokoliv zobrazení Boha lidskou rukou. Deteronomium vysvětluje: "V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorebu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu ..." (Dt 4,15 16). Je to naprosto transcendentní (přesažný) Bůh, který se zjevil Izraeli. "On je všechno", ale zároveň je "větší než všechna jeho díla" (Sir 43,27 28). On je "prapůvodce krásy" (Mdr 13,3).

2130      Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil nebo dovolil udělat obrazy, které symbolicky vedly ke spáse skrze vtělené Slovo: měděný had, schránu Smlouvy a cheruby.

2131      Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněné, proti obrazoborcům, uctívání obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil zahájil novou "ekonomii" obrazů.

2132      Křesťanské uctívání obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť "úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho představuje",  a "kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována".  Čest vzdávaná posvátným obrazům "uctivé uctívání", ne klanění, které přísluší jen Bohu.

Kultovní úkony se neobrací k obrazům, jak jsou samy v sobě, nýbrž nakolik slouží k tomu, aby zpodobnily vtělené Slovo. A tak hnutí, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.

 

 Vojtěch KODET - Přístupové cesty Zlého

Obsah videa:

12:20 Prístupové cesty Zlého: hriech, prekliatie, rodové záťaže, modloslužba

13:30 HRIECH - zľahčujeme hriech, sami si určujeme, čo je dobro a čo je zlo...

NEODPUSTENIE - Jediná podmienka, aby nám Boh odpustil, je odpustiť svojmu blížnemu.

21:30 SEXUALITA a SMILSTVO

25:05 POTRATY, potraty zaťažujú celé generácie.

28:30 PREKLIATIE Kliatba je modlitba k Diablovi.

32:00 KLIATBA vo vlastnej rodine, kde je autorita otca, matky voči deťom.

34:25 PREKLIATIE hriechmi našich predkov

35:53 ODSUDZOVANIE detí rodičmi a autoritami

38:08 DUCHOVNÉ ZVAZKY  - chorobné putá (sexuálny život mimo manželstva)

40:48 RODOVÉ ZÁŤAŽE, niekoľkogeneračné zaťaženie hriechom, ak nikto nekonal pokánie

Sv. omše za celý rod, obnova krstných sľubov a vyznanie viery za predkov, prosba za  zrušenie všetkých zmlúv so Zlým, ktoré vykonali naši predkovia, prosba o zrušenie kliatby

49:11 EMO a GOTHIC módny štýl, sebapoškodzovanie, nehanbi za emócie - ani depresie

56:45 extrémna náročnosť, súdenie seba a druhých, perfekcionizmus, atmosféra strachu

59:55 nedostatok práce - podielu na spoločnom dobre, nám prináša veľa voľného času

pokušenie jednoduchšej cesty, ezoterika a okultizmus

1:05:10 2/3 civilizácie sa zbláznilo, my sa nepýtame, na to, čo chce Boh, my sa nepýtame, čo je dobré a čo je zlé, ale pozeráme len na svoj vlastný prospech - je to nebezpečný životný postoj

1:05:40 astrológia, horoskopy, kyvadielko, veštenie z ruky a z kariet, REIKY, atď.

1:06:24 alternatívne liečiteľstvo New Age: akupunktúra, homeopatia, atď.

1:08:08 fascinácia inými náboženstvami, Egypt, jóga, čínska medicína, keltské mandaly, atď.

1:08:54 symptómy, ktoré sa prejavujú, keď sa tomuto človek otvorí ...

 

Z tmy do Svetla | Satanizmus | Svedectvo bývalej satanistky | Simona T.

 

P. Pavel Šupol – Nebezpečí okultismu a magie

 

CampFest 2014 - Svedectvo lekárky o homeopatii

 

2. přikázání v Katechismu katolické církve:

"Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha" (Ex 20,7; Dt 5,11). 

Bylo řečeno předkům: "Nebudeš přísahat křivě ... Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte" (Mt 5,33 34).

Jméno Pána je svaté

2142      Druhé přikázání předpisuje respektovat jméno Pána. Je odvozeno, stejně jako první přikázání, ze ctnosti zbožnosti a dává řád především našemu mluvení o svatých věcech.

2143      Ve slovech Zjevení je jedno zvláštní, a to zjevení Božího jména. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. "Jméno Pána je svaté". Proto jej člověk nesmí zneužívat. Má jej uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky.  Nezařadí jej mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat.

2144      Úcta k Božímu jménu vyjadřuje to, co náleží tajemství Boha samého a celé posvátné skutečnosti, kterou vyvolává. Smysl pro posvátné je součástí ctnosti zbožnosti:

Cit bázně a cit pro posvátné jsou křesťanské city nebo ne? Nikdo o tom nemůže rozumně pochybovat. Jsou to city, které by se v nás rozbušily, a to s velkou silou, kdybychom měli vidění Boží Velebnosti. Jsou to city, které bychom zakoušeli, kdybychom si uvědomovali Jeho přítomnost. A měli bychom je zaznamenávat v takové míře, v jaké věříme, že Bůh je přítomen. Jestliže je nezaznamenáváme pak proto, že nevnímáme, nevěříme, že On je přítomen.

2145 Věřící má vydávat svědectví jménu Pána tím, že neohroženě vyznává svou víru.  Kázání a katecheze mají být proniknuty klaněním a úctou ke jménu našeho Pána Ježíše Krista.

2146      Druhé přikázání zakazuje zneužívání Božího jména, to je každé nevhodné užívání jména Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých.

2147      Slíbit něco jiným ve jménu Boha, to zavazuje čest, věrnost, pravdivost a božskou autoritu. Takový slib se má dodržet pro spravedlnost. Být nevěrný takovému slibu, to se rovná zneužití Božího jména a jistým způsobem i dělat z Boha lháře.

2148      Rouhání se staví přímo proti druhému přikázání. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná slova proti Bohu, výčitky, výzvu, že špatně mluví o Bohu, že mu chybí úcta k němu při předsevzetích, že zneužívá Boží jméno. Svatý Jakub kárá ty, kteří "mluví pohrdavě proti vznešenému jménu (Ježíše), podle kterého" byli nazváni (Jak 2,7). Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti Kristově církvi, proti svatým a posvátným věcem. Také je rouhavé uchylovat se k Božímu jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů, mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu vyvolává zamítnutí náboženství.

Rouhání je opakem úcty povinné Bohu a jeho svatému jménu. Svou přirozeností je to těžký hřích.

2149      Kletby, do nichž je vloženo Boží jméno bez úmyslu rouhat se, jsou nedostatkem úcty k Pánu. Druhé přikázání zakazuje také užívání božského jména k magickým účelům.

Boží jméno je veliké tam, kde se vyslovuje s úctou, jaká přísluší jeho velikosti a jeho Velebnosti. Boží jméno je svaté tam, kde se pronáší s úctou a s obavou neurazit je.

Boží jméno brané nadarmo

2150      Druhé přikázání zakazuje křivou přísahu. Udělat slavný slib nebo přísahat to znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí. To znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Přísaha zavazuje jméno Páně. "Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat" (Dt 6,13).

2151      Nepřísahat křivě je povinností vůči Bohu. Bůh jako Stvořitel a Pán je normou každé pravdy. Lidské slovo je ve shodě s Bohem nebo v rozporu s Ním, který je sama Pravda. Když je přísaha pravdivá a oprávněná, vyzdvihuje vztah lidského slova s Boží pravdou. Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži.

2152      Kdo udělá nějaký slib pod přísahou s úmyslem nedodržet ho nebo se nedrží toho, co slíbil pod přísahou, je křivopřísežníkem. Křivá přísaha je velký nedostatek úcty k Pánu každého slova. Zavazovat se přísahou k provedení nějaké špatné věci, je proti svatosti božského jména.

2153      Ježíš vyložil druhé přikázání v Horském kázání: "Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy'. Já však vám říkám: Vůbec nepřísahejte ... Ale vaše řeč ať je: ano, ano  ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého" (Mt 5,33 34.37).  Ježíš učí, že každá přísaha má svůj vztah k Bohu a že Boží přítomnosti a jeho pravdě musí být vzdávána čest v každém slově. Rozvážnost při odvolávání se na Boha v řeči jde ruku v ruce s uctivou pozorností vůči jeho přítomnosti, dosvědčované nebo vysmívané, každým naším tvrzením.

2154      Podle svatého Pavla  církevní tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze, je li skládána ze závažného a spravedlivého důvodu (např. před nějakým soudem). "Přísaha anebo vyslovení Božího jména na svědectví pravdě, se nemůže skládat, leč v pravdě, s rozvahou a podle spravedlnosti".

2155      Svatost božského jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a aby se neskládala přísaha za takových okolností, v nichž by to mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která ji neprávem požaduje. Je li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem, může být odmítnuta. Může to být, když je vyžadována k něčemu, co odporuje důstojnosti osob nebo církevního společenství.

Křesťanské jméno

2156      Svátost křtu je udělována "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). Při křtu jméno Pána posvěcuje člověka a křesťan dostává vlastní jméno od církve. Může to být jméno nějakého světce, to je nějakého učedníka, který žil s příkladnou věrností pro svého Pána. Patronát světce poskytuje vzor lásky a zajišťuje jeho přímluvu. "Křestní jméno" může také vyjadřovat nějaké křesťanské tajemství nebo křesťanskou ctnost. "Rodiče, kmotři a farář ať se postarají, aby nebylo dítěti dáno jméno cizí křesťanskému cítění".

2157      Křesťan začíná svůj den, své modlitby a své práce znamením kříže "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen." Pokřtěný zasvěcuje den oslavě Boha a prosí o milost Spasitele, která mu dovoluje jednat v Duchu jako syn Otce. Znamení kříže nás posiluje v pokušeních a v těžkostech.

2158      Bůh volá každého jménem.  Jméno každého člověka je posvátné. Jméno je obraz osoby. Vyžaduje úctu jako znamení důstojnosti toho, kdo je nosí.

2159      Přijaté jméno je věčné. V království zazáří v plném světle tajemný a jedinečný charakter každé osoby poznamenané Božím jménem. "Kdo zvítězí ... tomu dám bílý kamínek, a na tom kamínku bude vyryto nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo ho dostane" (Zj 2,17). "Měl jsem vidění, a hle  na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce" (Zj 14,1).