Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Zamyšlení 4. NEDĚLE POSTNÍ - VRCHOL MÉ RADOSTI

    Během celého liturgického roku možná nejsou tak hutně vybrané texty z Písma svatého jako ty, které jsou čteny tuto neděli. Vyjadřují základní pravdu křesťanství – vykoupení je dar. Zdarma. Milost. Nijak si ho nemůžeme zasloužit. Naším úkolem je jen přijmout ho, radovat se z něj a žít vykoupení. Zajetí Židé v Babylonu věšeli své citery na vrby a odmítali zpívat Pánovy písně v cizí zemi (srov. Ž 137), neboť dbali o to, aby nikdy nezapomněli na Jeruzalém, vrchol své radosti. I my jsme v jistém smyslu zajati v tomto světě, ale na rozdíl od Židů zde máme zpívat Pánovy písně – doslova i svým životem –, aby lidé tohoto světa poznali, že vrcholem naší radosti je Ježíš, a aby tak uvěřili a také přijali spásu. Vrcholem mé radosti je Ježíš. Každý den si to připomínám, každý den se snažím zpívat Pánovy písně. Takový postoj mi velmi usnadňuje život. Učím se nenaříkat (například nad tím, že jsem nevyléčitelně nemocný), ale zpívat. Téměř každé ráno se v této postní době probouzím s nějakou písní. Chci slavit svého Pána… Pojďme k Srdci Ježíšovu… Dnes je ten čas vzdávat Bohu chválu… Ta mě pak provází celý den, zvláště ve chvílích, kdy mě zaujme něco, co by chtělo vytlačit Ježíše z trůnu mého srdce. Ježíš je vrchol mé radosti a dělám vše pro to, aby tomu tak bylo v každé chvíli. I to je dar, milost. Dostal a přijal jsem dar vykoupení, už nic většího se mi zde na zemi nedostane. Chci zpívat Pánu. Ať mi odumře pravice, ať se mi jazyk přilepí na patro (srov. Ž 137, 5-6), kdybych dal lecčemu přednost před Ježíšem. A kdyby se to přece stalo, tak prosím o milost, abych to dokázal poznat a hned konat pokání.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení OSVĚŽOVAČ 3. NEDĚLE POSTNÍ

    Žalmista prohlašuje za osvěžovač duše Pánův zákon (Ž 19, 8). Ověř si to a pak už nehledej osvěžení pro duši jinde. Při čtení Desatera mi přišlo na mysl, jak nás Bůh vábí. Jako by říkal: „Stvořil jsem tě ke svému obrazu, jsi mi podobný. Dávám ti tyto směrovky, aby ses nezahleděl na jiné bohy (však jiní ani nejsou), na falešné modly, a – co by bylo nejhorší – na sebe. Budeš-li mít na očích mě, budeš prožívat radost a pokoj. Když nebudeš hledat jiné bohy, budeš mít méně starostí, neboť budeš hledat jen to, jak uctívat jen mě. Když budeš v sobotu odpočívat, bude tě naplňovat poznání, že se mi tím stáváš stále podobnější, neboť i jsem po stvoření odpočíval. Znáš větší radost než být se svým Bohem, být s ním jedno?“ Osvěžuje tvé srdce tento pohled na Pánův zákon? Dívám se na Ježíše a jeho zásah v chrámu, který mě také osvěžuje. Tak obyčejně lidsky – konečně se našel někdo, kdo zatrhl byznys tam, kde měl být prostor k oslavě Boha. Kdo ví, kolika lidem se to už dlouho nelíbilo, ale neměli odvahu ozvat se. Možná se totiž někdy někdo ozval a špatně skončil. Ale na Ježíše si netroufli – jen se ho (relativně slušně) ptali, jakým právem to dělá. Neviděli, že Ježíš je naplněním Zákona, že jeho jednání osvěžuje duši. Osvěžuje tvé srdce Ježíšova přítomnost a jeho horlivost pro Pánův zákon? Spása (apoštol Pavel to jasně říká) přichází skrze hlásání. Bůh dal svému slovu v ústech věřících moc, aby měnilo srdce posluchačů a vedlo je k rozhodnutí pro Krista. Je to bláznovství, neboť slovo je jen zvuk; jak může mít moc? A přece ji Boží slovo má. Ať mi osvěží duši toto poznání a ať mě vede k hlásání s důvěrou, že Boží slovo i v mých ústech má moc dotknout se srdcí lidí, kteří mě poslouchají...  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    CO ZNAMENÁ „VSTÁT Z MRTVÝCH“? 2. NEDĚLE POSTNÍ

    Biblické texty této neděle mi hodně mluví o zmrtvýchvstání. O tom, že Bůh je pánem života a smrti. Ne ve smyslu nějaké osudovosti, ale pánem laskavým a štědrým. Vždyť daroval život Izákovi, který ani nemusel při obětování zemřít. Vrátil život Ježíši, který zemřel pro zlobu lidí. I mně už daroval 371 dní od té doby, co jsem se dozvěděl, že jsem nevyléčitelně nemocný. Z každého zla, které dovolil, aby se stalo, dokázal získat obrovské dobro, které mnohonásobně převyšuje Zlým zamýšlené zlo. Vždyť záchrana Izáka umožnila celé dějiny vyvoleného národa. Utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše zase přinesla záchranu všem lidem. (Jaká škoda, že mnozí o tom nevědí, a mnozí, kteří i vědí, ji odmítají…) Mé zmrtvýchvstání je moje naděje. Neboť bude projevem lásky Boha ke mně. Když mi daroval Ježíše, svého Syna, copak mi odmítne věčný život, pokud po něm toužím, pokud pro něj žiji? Pokud by nebylo zmrtvýchvstání, tak by vše ztratilo smysl, cíl, důvod existence. Ale Ježíš vstal z mrtvých a i my vstaneme. Proto má význam úsilí o změnu smýšlení, proto má smysl půst, modlitba a almužna, proto má cenu každá oběť a skutky lásky. Zmrtvýchvstání. Bude chvílí, kdy ve svém vlastním těle, vlastníma očima uvidím Boha. Mám naději, že v té chvíli uvidím velký úsměv Otce, zažiji Ježíšovo objetí, budu vrchovatě naplněn Duchem. Pro toto se vyplatí žít, zápasit, trpět…, zpívat. „Před tváří Páně budu kráčet v zemi žijících“ (Ž 116, 9). Psát na začátku Postního období o zmrtvýchvstání se může zdát předčasné, nelogické… Ale není tomu tak. Zmrtvýchvstání je pro půst klíčové, neboť dává našemu pokání nejen smysl a cíl, ale také motivaci. Pokusme se během těchto dnů utvrdit ve vlastní víře ve vzkříšení mrtvých, ale také někoho přivést k touze žít věčně, vstát z mrtvých a spatřit Boha.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení ZMĚŇTE SMÝŠLENÍ 1. NEDĚLE POSTNÍ

    Na Popeleční středu uplynul přesně rok, což jsem se dozvěděl, že mám nevyléčitelnou chorobu krvetvorby, na kterou zřejmě zemřu. Celý rok jsem se pak dennodenně učil jedné věci – vděčnosti za každý den, který mi Pán přidal k životu (viz Přís 10, 27). Když se nyní začala další postní doba, hledal jsem, čím bych na toto prožívání Boží péče navázal. A oslovili mě dvě věci. První byl žalm posvátného čtení na Popeleční středu. Začíná slovy: „Dobrořeč, duše moje, Pánu a celé mé nitro jeho jménu svatému. Dobrořeč, duše moje, Pánu a nezapomínej na jeho dobrodiní“ (Ž 103, 1-2). Když jsem se ho začal modlit, hned jsem věděl, že to je můj úkol. Dobrořečením Bohu a vděčností za jeho dobrodiní přemáhat negativistické postoje, posuzování a vyčítání, které v sobě často pozoruji. Druhou je invitatorium, které nám Církev v Liturgii hodin nabízí na tyto dny postního času. Zní takto: „Pojďte, klanějme se Kristu, našemu Pánu, pro nás pokoušenému a umučenému.“ Znamená to pro mě zaměřit celý den na klanění se Kristu. Možná zvlášť při pohledu na kříž… Obě tato duchovní cvičení mají samozřejmě i svou vnější stránku. Nazval bych ji smluvní stránku. Dobrý Izraelita věděl, že bude milovat Boha celým srdcem, celou myslí a ze všech sil, bude-li věrný smlouvě z Chorebu, bude-li zachovávat Boží přikázání. Tak i moje úsilí dobrořečit Bohu a klanět se Kristu by bylo prázdné, jen „duchovní“, kdybych se nesnažil svým mluvením i jednáním plnit Boží zákon. V tomto smyslu mají význam všechna vnější sebezapření, oběti, almužny… Ale bez tohoto smyslu jsou jen zaměřením se na výkon, což je velmi nebezpečné! Děkuji Bohu za inspirace, které mi na tento Půst nabídl. Nejsou pro mě žádným novým začátkem, jak to často posloucháme, že je čas začít znovu, ale plynulým navázáním na to, co se z Boží milosti snažím roky žít.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení CHCI! 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

    Ježíš řekl: „Chci!“ Jednal s mocí. I my jsme povoláni jednat se stejnou mocí. Dostali jsme ji při křtu a stále ji máme k dispozici. Ale zapomněli jsme na to nebo nám to nikdo nikdy neřekl. Ježíš žije v nás. Duch Svatý v nás působí. Jejich moc se nezměnila. Tak proč dnes živoříme a nejsou vidět všude v životě křesťanů divy a znamení? Protože nevíme, že tak máme činit. Neboť se bojíme tak jednat. Nebo si myslíme, že to jiní mají jednat s mocí. Všimněme si, jakou odpověď na texty o malomocenství nám v žalmu dává Církev: Bůh nás zahrnuje radostí ze spásy. Přičemž spása neznamená jen vykoupení pro věčný život, ale i záchranu v nebezpečí života, uzdravení ze smrtelné nemoci, moudrá slova před pronásledovateli… Jednání s mocí přináší radost do života zachráněných, ale také do života toho, kdo s mocí jedná, neboť ho ujišťuje, že Bůh žije v něm. Od své operace se občas pokouším jednat s mocí. I v sobě však stále cítím brzdu, která mě omezuje: „Opravdu smím?“ Čekám, že Bůh mě v tom povede a ukáže cestu, která bude pro spásu a radost mnohých. Důležité je, aby jednání s mocí mělo jediný cíl: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, … abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem. O to usilovně pracuji a zápasím, jak mi on k tomu dává svou sílu a jak se ona ve mně mocně projevuje.“ (Kol 1, 27-29). „I ten, kdo ve mne věří, bude konat skutky, jaké já činím, ba bude jednat ještě větší“ (Jan 14, 12). Toto řekl Ježíš. Vlastně to on uzdravuje, vysvobozuje, zachraňuje… Ale „mocí, která působí v nás“ (Ef 3, 20). Ne nezávisle na naší vůli, ale s naším souhlasem a osobním angažováním. Zkoušejme to. Jednou se v nás bariéra prolomí a opět se budou dít divy a znamení pro záchranu mnohých.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení SVĚTLO V TEMNOTÁCH 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

    Jóbovo vnímání života je pohledem v temnotě. Není divu, vždyť to, co prožíval, určitě nebylo radostné, nevedlo ke zpěvu a plesání. Možná vnímáme podobnost našeho života s Jóbovým – ať už pro nemoc, neštěstí, politickou situaci plnou temnoty … Mordor se mocí pokouší utopit každou naději. Pohled evangelia je odpovědí naděje – temnota (v jakékoli podobě) nemá poslední slovo. Je zde Ježíš, který má moc. Vyhání zlé duchy, ozdravuje nemoci a neduhy… Do tmy proniká světlo. K tomu nám dnes Církev předkládá výzvu žalmisty – máme chválit Pána, neboť uzdravuje sklíčené srdcem. To znamená nejenže nezůstávat v pohledu Jóba, nejen žít v naději, že i v našem problému (nemoci, neduhu, špatně, temnotě…) zasáhne Ježíš, ale přímo chválit Boha jakoby předem, dříve, než uvidíme jeho zásah. Neboť věříme: Bůh se ujímá tichých a hříšníky ponižuje až k zemi. Taková víra je náročná. Neboť věřit i tehdy, když temnota v nějaké podobě zahaluje naši mysl, tělo, společnost, vyžaduje každodenní zápas o to, abychom temnotě nepodlehli. Mně například velmi pomáhá nová slovenská verze Cohenova Aleluja. Slova Daniela Heviera o Davidovi, který spálí harfu, neboť už nikdo neposlouchal jeho chvály, a hned poté o chlapíkovi na dně, který zpíval aleluja a k němu se přidalo pár trosečníků, jsou nesmírně potěšující a jasně ukazují, že „ve všem je nějaká trhlina, kterou dovnitř proniká světlo“ (to jsou Cohenova slova). Zpěv aleluja může být takovým světlem. Tak i naše víra v temnotách tohoto světa je trhlina, se kterou Mordor nepočítá. Věřící člověk si uchovává světlo, protože vidí „za“. Vidí za smrt, vidí za tragédii, vidí za bezmocnost, vidí za vzteklé řeči politika a skrze trhlinu jeho víry se dostává světlo tam, kde si temnota myslí, že má neomezenou moc. Pojďme ohlašovat toto světlo. Jmenuje se Ježíš a je tady s námi. Začněme zpívat aleluja, vesmír se bude otřásat a tma zmizí, když zazáří světlo naší víry. Ježíšovo světlo.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    KOHO POSLOUCHÁŠ? 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

    Starozákonní čtení dnes slibuje příchod proroka, který bude takový, ba i větší než Mojžíš. Přitom Mojžíš je ten, který dělal divy a znamení v Egyptě a na celé cestě Izraele do zaslíbené země. Proto příslib někoho takového jako Mojžíš musel v Izraeli rezonovat celá staletí. Evangelium hovoří o Ježíšově vystoupení v kafarnaumské synagoze. Bylo to vystoupení s mocí, o které se hned začalo mluvit po celé galilejské zemi. Jistě mnohým tehdy přišlo na mysl, co přislíbil Bůh skrze Mojžíše a byli zvědaví na další Ježíšovy skutky i slova. Oba texty poněkud nečekaně spojuje žalm. Jakoby svým zvoláním - „Pane, dej, abychom poslouchali tvůj hlas a nezatvrzovali svá srdce“ - připomínal celé dějiny Izraele, plné odmítání proroků a nakonec i odmítnutí Mesiáše. Ale totéž se týká i Církve, věřících naší doby, kdy ochotněji než skutečného proroka Ježíše posloucháme všelijaké „proroky“ – politiky, influencery, podivné léčitele… A co je ještě horší, těmto lidem, kteří nemají s Bohem nic společného, ještě i věříme, debatujeme o jejich názorech, často s nimi souhlasíme. Ale když někdo vzpomene Ježíše, tak mnozí věřící jsou zticha, o Ježíši nemají co říct. Proto opakujeme: „Pane, dej, abychom poslouchali tvůj hlas a nezatvrzovali svá srdce.“ Je velmi důležité poslouchat Pána. Písmo, učení Církve, dobrá literatura či časopisy, setkání v malých skupinách, duchovní cvičení… – to vše jsou skvělé způsoby, jak srdce a mysl vytrvale zaměřovat na Pána. A zároveň nevěnovat pozornost, čas (k čemu je dobré sledovat v neděli ty televizní politické debaty?), prostředky (vždy je pro mě záhadou, proč si věřící kupují bulvár) tomu, co nás záměrně od Ježíše odvádí. Apoštol Pavel, ačkoli v jiné souvislosti, napsal Korinťanům: „Chci…, abyste se čestně a nerušeně připoutali k Pánu.“ Tak to čiňme. Cesta radosti je možná jen s Ježíšem, když ho posloucháme a jemu věnujeme veškerou pozornost.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení OHLAŠOVÁNÍ S MOCÍ 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

    Proč Bohu záleželo na obyvatelích Ninive? A proč ti změnili své smýšlení i jednání na Jonášovo ohlašování zkázy? V čem byla jeho slova tak silná, že vyvolala takovou změnu? Neznáme všechny odpovědi. Ale víme, že Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Víme, že moc Božího slova je schopna dotknout se srdcí lidí a přinést jim pokoj a spásu. Proto i my, kteří jsme zakusili lásku Boha, jsme povoláni ohlašovat Ježíše a jeho dílo vykoupení, které je k dispozici každému člověku. Výsledek ohlašování – obrácení těch, co nás slyší – není v našich rukou, nemáme takovou moc. Možná proto tak málo se ohlašuje – neboť nemáme zajištěné výsledky a úspěch. Také máme před očima odstrašující příklad: v dnešním evangeliu slyšíme, jak začal své ohlašování Ježíš. Skončilo to na kříži. Vlastně neskončilo. Následovalo zmrtvýchvstání, seslání Ducha, apoštolské cesty a rozvoj Církve, který si nikdo ani ve snu nepředstavoval. Kdo ví, jak může skončit tvé ohlašování? Znáš-li byť jen jednoho člověka, který nezná a nemiluje Boha, ohlašování tě nemine. Je to přirozená součást života každého, kdo miluje Ježíše. (Tohle je „nebezpečné“ konstatování. Pokud totiž nechceš ohlašovat, tak vyvstává otázka: A skutečně miluješ Ježíše?) Ať nám je povzbuzením k ohlašování i Pavlovo konstatování: „Tvářnost tohoto světa se pomíjí" (1 Kor 7, 31). Obavy a strach z toho, co nám může udělat svět, jak bude reagovat na naše ohlašování, ať překoná jistota, že svět a všechno v něm se pomine, ale slovo Pánovo trvá navěky, naše ohlašování bude mít ovoce, které uvidíme celou věčnost. Když se budeš modlit za ochotu a sílu ohlašovat, pros i o to, aby tvé ohlašování doprovázely divy a znamení, která poslouchajícím umožní snadněji uvěřit.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - Iniciativa je na straně Boha

      Iniciativa je na straně Boha. On začíná první. To on promlouvá Samuelovi, který ho nezná, nezná jeho hlas, ačkoli žije přímo v Pánově chrámu. Ale poučený moudrým starcem se učí poslouchat Pánův hlas a Písmo říká, že „ani jedno jeho slovo nepadlo na zem“ (1 Sam 3, 19). Je to fascinující příběh. Ale o nic méně fascinující je i příběh Jana a Ondřeje. Jejich život byl zřejmě dlouho časem čekání na Mesiáše. I proto se přidali k Janovi a stali se jeho učedníky, neboť chtěli být blízko, až se Mesiáš zjeví. Možná si zpočátku i oni o Janovi mysleli, že on je tím vyvoleným. Ale Jan je nenápadně usměrní a ukáže na Ježíše. Ti dva neváhají, jdou za ním a osloví ho. Doba čekání skončila: „Našli jsme Mesiáše!“ (Jan 1, 41). Jakoby velkým obloukem přes staletí spojuje texty o těchto Božích mužích žalmista. Hovoří o čekání na Pána i o naplnění čekání: „…on se ke mně sklonil" (Ž 40, 2b). Zároveň však žalmista mluví o něčem, o čem Samuel ani první učedníci neměli ani ponětí při prvních setkáních s Bohem – o jejich poslání: „Do úst mi vložil novou píseň“ (v. 4a). Setkání s Bohem naplnění touhy po Pánově blízkosti totiž rozezvučí srdce, které již nemůže mlčet a svědčí o skutcích, které Bůh koná. Takové uvažování ve mně rozněcuje touhu slyšet Boha. Budu čekat, protože nic jiného mi nezbývá. Možná se ke mně skloní. Těším se na chvíli, kdy se ve mně rozezvučí nová píseň. Boha lze slyšet. On není němý a i dnes se mnou rád mluví. V hloubce mého srdce. Zakouším to během probdělých nocí, kdy v důsledku léčby nespím. Tak si s ním povídám. Nenamluví toho moc. Připomene mi pár lidí, za které se mám hned pomodlit, jiným mám zavolat (nedávno jsem volal bývalému kolegovi z práce, se kterým jsem se neviděl třicet let), upozorní mě, abych neztrácel čas uvažováním „co by bylo, kdyby…“, povzbudí mě, že jsem pro něj důležitý. A pak mu zpívám. Čekej na Pána. On se k tobě skloní a budeš zpívat o jeho mocných skutcích. Pokud to chceš, pokud po tom toužíš, pokud na to čekáš. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení Sluha Ježíš (Křtu Páně)

    Slovo, ktoré mi v tento sviatok vždy ako prvé prichádza na um, je slovo sluha. Sluha je ten, kto z vlastného rozhodnutia vo všetkom a vždy hľadá prospech toho, komu slúži. (Viem, je to taká idealistic-ká definícia, ale aj Ježiš je ideálny, preto sa tu hodí.) Ježiš slúži Otcovi, hľadá jeho záujmy. Ježiš prišiel slúžiť tiež ľuďom, hľadať naše záujmy. Tým, že sa postavil do radu hriešnikov na brehu Jordánu a potom prijal z Jánových rúk krst, úplne sa zaradil medzi nás. „Lebo všetci zhrešili,“ píše svätý Pavol (Rim 3, 23). Ježiš nezhrešil, ale to pri Jordáne nikto nevidel. Hádam len Ján Krstiteľ niečo tušil: „Hľa, Baránok Boží...“ (Jn 1, 29. 36). (Ani Mária nezhrešila, tá však pre budúce Ježišove zásluhy a z milosti.) Ale ináč nám bol Ježiš podobný vo všetkom, aj v tom, že prijal Jánov krst pokánia. Akoby tým volal: „Som úplne ako vy všetci. Prišiel som, aby ste sa vy všetci stali ako ja. Viem, ako na to. Ak budete so mnou, zvládnete to.“ Náš hriech – myslím, že bez výnimky každý – je v tom, že chceme veci, problémy zvládať sami. Tvári-me sa, že nepotrebujeme sluhu, veď nežijeme v otrokárskej spoločnosti... A tým sa stávame otrokmi: seba samých, nedobrých vzťahov, modiel, politiky, práce, peňazí... Otrok je ten, ktorý musí slúžiť. Nie z vlastnej vôle, ale z nutnosti. Sluha Ježiš chce slúžiť aj tebe – ak mu to dovolíš, ak ho prijmeš nielen za svojho Pána, ktorému sa máš klaňať a poslúchať ho, ale aj za svojho Sluhu, ktorý ťa vedie k spáse. A Sluhu, ktorý ti vie zabezpečiť očis-tenie od hriechov a večný život, sa oplatí poslúchať. Len treba byť s ním. Byť s Ježišom je výsada i boj. Výsada, lebo je to jeho dielo a dar. Boj, lebo aj ja to musím chcieť. Ježiš, chcem byť s tebou. Teraz. Aj teraz. Aj v tejto chvíli. Aj v tejto sekunde. Byť s tebou. Ježiš, ďaku-jem, že vždy si so mnou. Vždy. Čo tak zasvätiť sa Kristovi – Sluhovi? A potom ho poslúchať, veď je „milovaný Syn“ (Mk 1, 11). Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/