Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy
-
Zamyšlení PRO BOŽÍ SLÁVU - KVĚTNÁ NEDĚLE
- Promluvy
- napsal Pavel
- 23.3.2024
Závěr Postní doby je poznamenán tím, že se v něm prolínají dvě témata. Do liturgické modlitby odpolední modlitby Čtvrtka Svatého týdne je ještě postní doba, čas pokání a obrácení se k Bohu. Ale již nyní Květnou nedělí zároveň začínáme slavit dílo našeho vykoupení – utrpení, smrt a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista, které vyvrcholí Velikonočním třídním. Ono není součástí Postního doby, ale je samostatnou slavností. Možná právě pohled slavení nám pomůže lépe prožít týden, který je před námi. Oslavou Boha není jen hosanna, které znělo při Ježíšově příchodu do Jeruzaléma a které zpíváme při každé mši svaté. Oslavou Boha je také umět milým slovem posílit unaveného (Iz 50, 4). Oslavou Boha je umět i na kříži, v opuštěnosti „tvé jméno zvěstovat svým bratrům a uprostřed shromáždění tě velebit“ (srov. Ž 22, 23). Nevíme, ale možná se Ježíš na kříži modlil celý tento žalm, nejen první verš, jako je to uvedeno v evangeliu. Oslavou Boha je také vyznávat: „Ježíš Kristus je Pán!“ (Flp 2, 11). Ten Ježíš, který se ponížil, zřekl sebe sama, byl poslušný až k smrti na kříži. Proto ho Otec povýšil… A oslavou Boha je také vnímat popis Ježíšova umučení, smrti a pohřbení jako příběh spásy. Pokud bychom ho poslouchali jen jako lidskou událost, tak v nás vyvolá hrůzu, zděšení ze zloby lidí. Ale pokud v něm vidíme Boží tajemství – Bůh vstupuje do našeho pozemského jednání (zde konkrétně do popravy jeho Syna) a dává mu úplně jiný rozměr, jaký lze vidět našima očima –, vede nás to k oslavě Boží moci, krásy, dobroty, lásky, moudrosti… Bůh nesmírnou zlobu lidstva proměňuje na dílo vykoupení téhož lidstva. Není to důvod k oslavě? Tedy oslavujme. Celý týden trénujme zpěv Aleluja, abychom za týden nemlčeli, když vyjdeme z kostela po slavení Velikonoční vigilie. Ať všichni vědí, že Ježíš žije! Ježíš Kristus je Pán! Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
Zamyšlení NECHAT SE PŘITÁHNOUT - 5. NEDĚLE POSTNÍ
- Promluvy
- napsal Pavel
- 16.3.2024
Letos zvláště prožívám „pasivní“ rozměr postní doby. Není zaměřen na výkon, ale na „sezení“ před Pánem. Jsem volán přijímat Boží jednání – a to je jediná aktivita, kterou vnímám, že Bůh ji letos ode mě očekává. Dnešní liturgické texty to vyjadřují slovy, která hovoří o aktivitě Boha ve vztahu ke mně. Nejprve prorok Jeremiáš: „Svůj zákon vložím do jejich nitra a vepíšu ho do jejich srdce“ (Jer 31, 33). Pak žalmista: „Bože, stvoř ve mně srdce čisté a v mém nitru obnov ducha pevného“ (Ž 51, 12). A konečně sám Ježíš: „Až budu vyzvednut od země, všechny přitáhnu k sobě“ (Jan 12, 32). „Vložím, vepíšu, stvořím, obnovím, přitáhnu…“ – všechna tato slovesa hovoří o tom, co chce udělat Bůh. Ode mě se vyžaduje jen jedno – dát mu prostor. A tak se snažím trávit čas před Pánem a vnímat, co dělá s mým srdcem, co dělá s mým nitrem. Jelikož pro nemoc nejsem schopen nějakých půstů či sebezapření, poslal mě letos Bůh na cestu, kterou v nějaké míře prožívám už dlouho, ale v této době intenzivněji – nechávám se jím přitáhnout, proměňovat, naplňovat. Je to někdy těžké, neboť se ve mně ozývá pokušitel, který mi naléhavě opakuje otázku, zda si myslím, že toto je správný způsob prožívání půstu, vždyť téměř všude v kostelech i katolických médiích převažují myšlenky o třech pilířích postní doby – o modlitbě, půstu a almužně, které od člověka vyžadují aktivitu. Té však nejsem schopen. A právě útoky Zlého mě utvrzují v tom, že jednám správně. Jen tak sedím s Ježíšem a vnímám, že mě přitahuje k sobě. Možná je to cesta i pro tebe, když nedokážeš, když se neumíš soustředit, když jsi utahaný a máš pocit, že jsi neschopný jakékoli změny. Bůh ti změnu nabízí. Přitáhne si tě. Budeš-li chtít, pokud mu dáš souhlas. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
Zamyšlení 4. NEDĚLE POSTNÍ - VRCHOL MÉ RADOSTI
- Promluvy
- napsal Pavel
- 9.3.2024
Během celého liturgického roku možná nejsou tak hutně vybrané texty z Písma svatého jako ty, které jsou čteny tuto neděli. Vyjadřují základní pravdu křesťanství – vykoupení je dar. Zdarma. Milost. Nijak si ho nemůžeme zasloužit. Naším úkolem je jen přijmout ho, radovat se z něj a žít vykoupení. Zajetí Židé v Babylonu věšeli své citery na vrby a odmítali zpívat Pánovy písně v cizí zemi (srov. Ž 137), neboť dbali o to, aby nikdy nezapomněli na Jeruzalém, vrchol své radosti. I my jsme v jistém smyslu zajati v tomto světě, ale na rozdíl od Židů zde máme zpívat Pánovy písně – doslova i svým životem –, aby lidé tohoto světa poznali, že vrcholem naší radosti je Ježíš, a aby tak uvěřili a také přijali spásu. Vrcholem mé radosti je Ježíš. Každý den si to připomínám, každý den se snažím zpívat Pánovy písně. Takový postoj mi velmi usnadňuje život. Učím se nenaříkat (například nad tím, že jsem nevyléčitelně nemocný), ale zpívat. Téměř každé ráno se v této postní době probouzím s nějakou písní. Chci slavit svého Pána… Pojďme k Srdci Ježíšovu… Dnes je ten čas vzdávat Bohu chválu… Ta mě pak provází celý den, zvláště ve chvílích, kdy mě zaujme něco, co by chtělo vytlačit Ježíše z trůnu mého srdce. Ježíš je vrchol mé radosti a dělám vše pro to, aby tomu tak bylo v každé chvíli. I to je dar, milost. Dostal a přijal jsem dar vykoupení, už nic většího se mi zde na zemi nedostane. Chci zpívat Pánu. Ať mi odumře pravice, ať se mi jazyk přilepí na patro (srov. Ž 137, 5-6), kdybych dal lecčemu přednost před Ježíšem. A kdyby se to přece stalo, tak prosím o milost, abych to dokázal poznat a hned konat pokání. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
Zamyšlení OSVĚŽOVAČ 3. NEDĚLE POSTNÍ
- Promluvy
- napsal Pavel
- 2.3.2024
Žalmista prohlašuje za osvěžovač duše Pánův zákon (Ž 19, 8). Ověř si to a pak už nehledej osvěžení pro duši jinde. Při čtení Desatera mi přišlo na mysl, jak nás Bůh vábí. Jako by říkal: „Stvořil jsem tě ke svému obrazu, jsi mi podobný. Dávám ti tyto směrovky, aby ses nezahleděl na jiné bohy (však jiní ani nejsou), na falešné modly, a – co by bylo nejhorší – na sebe. Budeš-li mít na očích mě, budeš prožívat radost a pokoj. Když nebudeš hledat jiné bohy, budeš mít méně starostí, neboť budeš hledat jen to, jak uctívat jen mě. Když budeš v sobotu odpočívat, bude tě naplňovat poznání, že se mi tím stáváš stále podobnější, neboť i jsem po stvoření odpočíval. Znáš větší radost než být se svým Bohem, být s ním jedno?“ Osvěžuje tvé srdce tento pohled na Pánův zákon? Dívám se na Ježíše a jeho zásah v chrámu, který mě také osvěžuje. Tak obyčejně lidsky – konečně se našel někdo, kdo zatrhl byznys tam, kde měl být prostor k oslavě Boha. Kdo ví, kolika lidem se to už dlouho nelíbilo, ale neměli odvahu ozvat se. Možná se totiž někdy někdo ozval a špatně skončil. Ale na Ježíše si netroufli – jen se ho (relativně slušně) ptali, jakým právem to dělá. Neviděli, že Ježíš je naplněním Zákona, že jeho jednání osvěžuje duši. Osvěžuje tvé srdce Ježíšova přítomnost a jeho horlivost pro Pánův zákon? Spása (apoštol Pavel to jasně říká) přichází skrze hlásání. Bůh dal svému slovu v ústech věřících moc, aby měnilo srdce posluchačů a vedlo je k rozhodnutí pro Krista. Je to bláznovství, neboť slovo je jen zvuk; jak může mít moc? A přece ji Boží slovo má. Ať mi osvěží duši toto poznání a ať mě vede k hlásání s důvěrou, že Boží slovo i v mých ústech má moc dotknout se srdcí lidí, kteří mě poslouchají... Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
CO ZNAMENÁ „VSTÁT Z MRTVÝCH“? 2. NEDĚLE POSTNÍ
- Promluvy
- napsal Pavel
- 24.2.2024
Biblické texty této neděle mi hodně mluví o zmrtvýchvstání. O tom, že Bůh je pánem života a smrti. Ne ve smyslu nějaké osudovosti, ale pánem laskavým a štědrým. Vždyť daroval život Izákovi, který ani nemusel při obětování zemřít. Vrátil život Ježíši, který zemřel pro zlobu lidí. I mně už daroval 371 dní od té doby, co jsem se dozvěděl, že jsem nevyléčitelně nemocný. Z každého zla, které dovolil, aby se stalo, dokázal získat obrovské dobro, které mnohonásobně převyšuje Zlým zamýšlené zlo. Vždyť záchrana Izáka umožnila celé dějiny vyvoleného národa. Utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše zase přinesla záchranu všem lidem. (Jaká škoda, že mnozí o tom nevědí, a mnozí, kteří i vědí, ji odmítají…) Mé zmrtvýchvstání je moje naděje. Neboť bude projevem lásky Boha ke mně. Když mi daroval Ježíše, svého Syna, copak mi odmítne věčný život, pokud po něm toužím, pokud pro něj žiji? Pokud by nebylo zmrtvýchvstání, tak by vše ztratilo smysl, cíl, důvod existence. Ale Ježíš vstal z mrtvých a i my vstaneme. Proto má význam úsilí o změnu smýšlení, proto má smysl půst, modlitba a almužna, proto má cenu každá oběť a skutky lásky. Zmrtvýchvstání. Bude chvílí, kdy ve svém vlastním těle, vlastníma očima uvidím Boha. Mám naději, že v té chvíli uvidím velký úsměv Otce, zažiji Ježíšovo objetí, budu vrchovatě naplněn Duchem. Pro toto se vyplatí žít, zápasit, trpět…, zpívat. „Před tváří Páně budu kráčet v zemi žijících“ (Ž 116, 9). Psát na začátku Postního období o zmrtvýchvstání se může zdát předčasné, nelogické… Ale není tomu tak. Zmrtvýchvstání je pro půst klíčové, neboť dává našemu pokání nejen smysl a cíl, ale také motivaci. Pokusme se během těchto dnů utvrdit ve vlastní víře ve vzkříšení mrtvých, ale také někoho přivést k touze žít věčně, vstát z mrtvých a spatřit Boha. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
Zamyšlení ZMĚŇTE SMÝŠLENÍ 1. NEDĚLE POSTNÍ
- Promluvy
- napsal Pavel
- 17.2.2024
Na Popeleční středu uplynul přesně rok, což jsem se dozvěděl, že mám nevyléčitelnou chorobu krvetvorby, na kterou zřejmě zemřu. Celý rok jsem se pak dennodenně učil jedné věci – vděčnosti za každý den, který mi Pán přidal k životu (viz Přís 10, 27). Když se nyní začala další postní doba, hledal jsem, čím bych na toto prožívání Boží péče navázal. A oslovili mě dvě věci. První byl žalm posvátného čtení na Popeleční středu. Začíná slovy: „Dobrořeč, duše moje, Pánu a celé mé nitro jeho jménu svatému. Dobrořeč, duše moje, Pánu a nezapomínej na jeho dobrodiní“ (Ž 103, 1-2). Když jsem se ho začal modlit, hned jsem věděl, že to je můj úkol. Dobrořečením Bohu a vděčností za jeho dobrodiní přemáhat negativistické postoje, posuzování a vyčítání, které v sobě často pozoruji. Druhou je invitatorium, které nám Církev v Liturgii hodin nabízí na tyto dny postního času. Zní takto: „Pojďte, klanějme se Kristu, našemu Pánu, pro nás pokoušenému a umučenému.“ Znamená to pro mě zaměřit celý den na klanění se Kristu. Možná zvlášť při pohledu na kříž… Obě tato duchovní cvičení mají samozřejmě i svou vnější stránku. Nazval bych ji smluvní stránku. Dobrý Izraelita věděl, že bude milovat Boha celým srdcem, celou myslí a ze všech sil, bude-li věrný smlouvě z Chorebu, bude-li zachovávat Boží přikázání. Tak i moje úsilí dobrořečit Bohu a klanět se Kristu by bylo prázdné, jen „duchovní“, kdybych se nesnažil svým mluvením i jednáním plnit Boží zákon. V tomto smyslu mají význam všechna vnější sebezapření, oběti, almužny… Ale bez tohoto smyslu jsou jen zaměřením se na výkon, což je velmi nebezpečné! Děkuji Bohu za inspirace, které mi na tento Půst nabídl. Nejsou pro mě žádným novým začátkem, jak to často posloucháme, že je čas začít znovu, ale plynulým navázáním na to, co se z Boží milosti snažím roky žít. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
Zamyšlení CHCI! 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
- Promluvy
- napsal Pavel
- 10.2.2024
Ježíš řekl: „Chci!“ Jednal s mocí. I my jsme povoláni jednat se stejnou mocí. Dostali jsme ji při křtu a stále ji máme k dispozici. Ale zapomněli jsme na to nebo nám to nikdo nikdy neřekl. Ježíš žije v nás. Duch Svatý v nás působí. Jejich moc se nezměnila. Tak proč dnes živoříme a nejsou vidět všude v životě křesťanů divy a znamení? Protože nevíme, že tak máme činit. Neboť se bojíme tak jednat. Nebo si myslíme, že to jiní mají jednat s mocí. Všimněme si, jakou odpověď na texty o malomocenství nám v žalmu dává Církev: Bůh nás zahrnuje radostí ze spásy. Přičemž spása neznamená jen vykoupení pro věčný život, ale i záchranu v nebezpečí života, uzdravení ze smrtelné nemoci, moudrá slova před pronásledovateli… Jednání s mocí přináší radost do života zachráněných, ale také do života toho, kdo s mocí jedná, neboť ho ujišťuje, že Bůh žije v něm. Od své operace se občas pokouším jednat s mocí. I v sobě však stále cítím brzdu, která mě omezuje: „Opravdu smím?“ Čekám, že Bůh mě v tom povede a ukáže cestu, která bude pro spásu a radost mnohých. Důležité je, aby jednání s mocí mělo jediný cíl: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, … abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem. O to usilovně pracuji a zápasím, jak mi on k tomu dává svou sílu a jak se ona ve mně mocně projevuje.“ (Kol 1, 27-29). „I ten, kdo ve mne věří, bude konat skutky, jaké já činím, ba bude jednat ještě větší“ (Jan 14, 12). Toto řekl Ježíš. Vlastně to on uzdravuje, vysvobozuje, zachraňuje… Ale „mocí, která působí v nás“ (Ef 3, 20). Ne nezávisle na naší vůli, ale s naším souhlasem a osobním angažováním. Zkoušejme to. Jednou se v nás bariéra prolomí a opět se budou dít divy a znamení pro záchranu mnohých. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
Zamyšlení SVĚTLO V TEMNOTÁCH 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
- Promluvy
- napsal Pavel
- 3.2.2024
Jóbovo vnímání života je pohledem v temnotě. Není divu, vždyť to, co prožíval, určitě nebylo radostné, nevedlo ke zpěvu a plesání. Možná vnímáme podobnost našeho života s Jóbovým – ať už pro nemoc, neštěstí, politickou situaci plnou temnoty … Mordor se mocí pokouší utopit každou naději. Pohled evangelia je odpovědí naděje – temnota (v jakékoli podobě) nemá poslední slovo. Je zde Ježíš, který má moc. Vyhání zlé duchy, ozdravuje nemoci a neduhy… Do tmy proniká světlo. K tomu nám dnes Církev předkládá výzvu žalmisty – máme chválit Pána, neboť uzdravuje sklíčené srdcem. To znamená nejenže nezůstávat v pohledu Jóba, nejen žít v naději, že i v našem problému (nemoci, neduhu, špatně, temnotě…) zasáhne Ježíš, ale přímo chválit Boha jakoby předem, dříve, než uvidíme jeho zásah. Neboť věříme: Bůh se ujímá tichých a hříšníky ponižuje až k zemi. Taková víra je náročná. Neboť věřit i tehdy, když temnota v nějaké podobě zahaluje naši mysl, tělo, společnost, vyžaduje každodenní zápas o to, abychom temnotě nepodlehli. Mně například velmi pomáhá nová slovenská verze Cohenova Aleluja. Slova Daniela Heviera o Davidovi, který spálí harfu, neboť už nikdo neposlouchal jeho chvály, a hned poté o chlapíkovi na dně, který zpíval aleluja a k němu se přidalo pár trosečníků, jsou nesmírně potěšující a jasně ukazují, že „ve všem je nějaká trhlina, kterou dovnitř proniká světlo“ (to jsou Cohenova slova). Zpěv aleluja může být takovým světlem. Tak i naše víra v temnotách tohoto světa je trhlina, se kterou Mordor nepočítá. Věřící člověk si uchovává světlo, protože vidí „za“. Vidí za smrt, vidí za tragédii, vidí za bezmocnost, vidí za vzteklé řeči politika a skrze trhlinu jeho víry se dostává světlo tam, kde si temnota myslí, že má neomezenou moc. Pojďme ohlašovat toto světlo. Jmenuje se Ježíš a je tady s námi. Začněme zpívat aleluja, vesmír se bude otřásat a tma zmizí, když zazáří světlo naší víry. Ježíšovo světlo. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
KOHO POSLOUCHÁŠ? 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
- Promluvy
- napsal Pavel
- 27.1.2024
Starozákonní čtení dnes slibuje příchod proroka, který bude takový, ba i větší než Mojžíš. Přitom Mojžíš je ten, který dělal divy a znamení v Egyptě a na celé cestě Izraele do zaslíbené země. Proto příslib někoho takového jako Mojžíš musel v Izraeli rezonovat celá staletí. Evangelium hovoří o Ježíšově vystoupení v kafarnaumské synagoze. Bylo to vystoupení s mocí, o které se hned začalo mluvit po celé galilejské zemi. Jistě mnohým tehdy přišlo na mysl, co přislíbil Bůh skrze Mojžíše a byli zvědaví na další Ježíšovy skutky i slova. Oba texty poněkud nečekaně spojuje žalm. Jakoby svým zvoláním - „Pane, dej, abychom poslouchali tvůj hlas a nezatvrzovali svá srdce“ - připomínal celé dějiny Izraele, plné odmítání proroků a nakonec i odmítnutí Mesiáše. Ale totéž se týká i Církve, věřících naší doby, kdy ochotněji než skutečného proroka Ježíše posloucháme všelijaké „proroky“ – politiky, influencery, podivné léčitele… A co je ještě horší, těmto lidem, kteří nemají s Bohem nic společného, ještě i věříme, debatujeme o jejich názorech, často s nimi souhlasíme. Ale když někdo vzpomene Ježíše, tak mnozí věřící jsou zticha, o Ježíši nemají co říct. Proto opakujeme: „Pane, dej, abychom poslouchali tvůj hlas a nezatvrzovali svá srdce.“ Je velmi důležité poslouchat Pána. Písmo, učení Církve, dobrá literatura či časopisy, setkání v malých skupinách, duchovní cvičení… – to vše jsou skvělé způsoby, jak srdce a mysl vytrvale zaměřovat na Pána. A zároveň nevěnovat pozornost, čas (k čemu je dobré sledovat v neděli ty televizní politické debaty?), prostředky (vždy je pro mě záhadou, proč si věřící kupují bulvár) tomu, co nás záměrně od Ježíše odvádí. Apoštol Pavel, ačkoli v jiné souvislosti, napsal Korinťanům: „Chci…, abyste se čestně a nerušeně připoutali k Pánu.“ Tak to čiňme. Cesta radosti je možná jen s Ježíšem, když ho posloucháme a jemu věnujeme veškerou pozornost. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/
-
Zamyšlení OHLAŠOVÁNÍ S MOCÍ 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
- Promluvy
- napsal Pavel
- 20.1.2024
Proč Bohu záleželo na obyvatelích Ninive? A proč ti změnili své smýšlení i jednání na Jonášovo ohlašování zkázy? V čem byla jeho slova tak silná, že vyvolala takovou změnu? Neznáme všechny odpovědi. Ale víme, že Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Víme, že moc Božího slova je schopna dotknout se srdcí lidí a přinést jim pokoj a spásu. Proto i my, kteří jsme zakusili lásku Boha, jsme povoláni ohlašovat Ježíše a jeho dílo vykoupení, které je k dispozici každému člověku. Výsledek ohlašování – obrácení těch, co nás slyší – není v našich rukou, nemáme takovou moc. Možná proto tak málo se ohlašuje – neboť nemáme zajištěné výsledky a úspěch. Také máme před očima odstrašující příklad: v dnešním evangeliu slyšíme, jak začal své ohlašování Ježíš. Skončilo to na kříži. Vlastně neskončilo. Následovalo zmrtvýchvstání, seslání Ducha, apoštolské cesty a rozvoj Církve, který si nikdo ani ve snu nepředstavoval. Kdo ví, jak může skončit tvé ohlašování? Znáš-li byť jen jednoho člověka, který nezná a nemiluje Boha, ohlašování tě nemine. Je to přirozená součást života každého, kdo miluje Ježíše. (Tohle je „nebezpečné“ konstatování. Pokud totiž nechceš ohlašovat, tak vyvstává otázka: A skutečně miluješ Ježíše?) Ať nám je povzbuzením k ohlašování i Pavlovo konstatování: „Tvářnost tohoto světa se pomíjí" (1 Kor 7, 31). Obavy a strach z toho, co nám může udělat svět, jak bude reagovat na naše ohlašování, ať překoná jistota, že svět a všechno v něm se pomine, ale slovo Pánovo trvá navěky, naše ohlašování bude mít ovoce, které uvidíme celou věčnost. Když se budeš modlit za ochotu a sílu ohlašovat, pros i o to, aby tvé ohlašování doprovázely divy a znamení, která poslouchajícím umožní snadněji uvěřit. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/