Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Mše svatá – bohoslužba oběti, přinášení darů

      V neděli jsme si v našem rozebírání části mše sv. povídali o obřadu přinášení darů a modliteb kněze nad nimi.   Chléb a víno ke mši (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše sv. 16)   Přinášení darů (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 17)     KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – SVÁTOST EUCHARISTIE IV. Liturgické slavení eucharistie   Průběh slavení   1348      Všichni se shromáždí. Křesťané se scházejí na jedno místo k eucharistickému shromáždění. Před nimi jde sám Kristus, který je hlavním představitelem eucharistie. Je veleknězem Nové smlouvy. On sám předsedá neviditelně každé eucharistické oběti. Biskup nebo kněz předsedá shromáždění právě protože ho zastupuje (tím, že jedná "in persona Christi capitis" ‑ jako Kristus Hlava osobně), ujímá se slova po čteních, přijímá obětní dary a pronáší eucharistickou modlitbu. Všichni se musí činně podílet na slavení, každý svým způsobem: lektoři, ti, kteří přinášejí obětí dary, ti, kteří rozdávají přijímání, a všechem lid, který projevuje svou účast skrze "Amen".   1349      Bohoslužba slova zahrnuje "spisy proroků", to je Starý zákon a "paměti apoštolů", nebo‑li jejich listy a evangelia; po homilii, jež vybízí přijmout toto slovo "jako slovo Boží, jímž skutečně jest" (1 Sol 2,13) a uskutečňovat je, následují přímluvy za všechny lidi, podle apoštolova slova: "Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc" (1 Tim 2,1‑2).   1350      Předložení obětních darů (offertorium): pak se přinášejí, někdy v průvodu, chléb a víno, které kněz bude jménem Krista obětovat v eucharistické oběti, v níž se stanou jeho Tělem a jeho Krví. Je to úkon samého Krista při poslední večeři, "když vzal chléb a kalich". "Jen církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření".[1] Přinášení darů a jejich kladení na oltář přebírá Melchzedechův úkon a klade Stvořitelovy dary do Kristových rukou. On pak ve své oběti přivádí k dokonalosti všechny lidské pokusy přinášet oběti.   1351      Křesťané již od prvních dob přinášejí spolu s chlebem a vínem pro eucharistii i své dary, aby se rozdělily mezi ty, kteří jsou v nouzi. Tento zvyk konat sbírku,[2] stále časový, má svůj podnět v příkladu Krista, který se stal chudým, aby nás obohatil:[3]                   Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu; a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi: zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi.[4]   1352      Anafora. Eucharistickou modlitbou, modlitbou díkůvzdání a proměňováním přicházíme do srdce a k vrcholu bohoslužby:                 v prefaci církev vzdává díky Otci, skrze Krista v Duchu svatém, za všechna jeho díla, za stvoření, vykoupení i posvěcení. Tím se celé společenství spojuje s nepřetržitou chválou, kterou nebeská církev, andělé a všichni svatí zpívají třikrát svatému Bohu;   1353      v epiklezi prosí Otce, aby poslal svého svatého Ducha (nebo moc svého požehnání):[5] na chléb a víno, aby se jeho mocí staly Tělem a Krví Ježíše Krista, a aby ti, kdo se podílejí na eucharistii, byli jedno tělo a jeden duch (některé liturgické tradice kladou epiklezi po anamnezi);                 vyprávění o ustanovení, účinnost Kristových slov a úkonů a moc Ducha svatého, činí jeho Tělo a Krev svátostně přítomnými pod způsobami chleba a vína, zpřítomňuje jeho oběť přinesenou na kříži jednou provždy;   1354      v anamnezi, která následuje, cíkev připomíná utrpení, zmrtvýchvstání a slavný návrat Ježíše Krista; předkládá Otci oběť jeho Syna, který nás s ním smiřuje;                 v přímluvách dává církev najevo, že se eucharistie slaví ve společenství s celou nebeskou i pozemskou církví, živých i mrtvých a ve společenství s pastýři církve, s papežem, diecézním biskupem, s jeho kněžstvem a jeho jáhny a se všemi biskupy světa a s jejich církvemi.   1355      Při přijímání, jemuž předchází modlitba Páně a lámání chleba, věřící dostávají "nebeský chléb" a "kalich spásy", Tělo a Krev Krista, který se dal "za život světa" (Jan 6,51).                   Protože tento chléb a toto víno bylo "proměněno", jak se tradičně říká, "nazýváme tento pokrm eucharistie a nikomu není dovoleno, aby se jí účastnil, leč ten, kdo věří, že naše učení je pravdivé, kdo se očistil koupelí na odpuštění hříchů a k znovuzrození, a kdo žije tak, jak učil Kristus".[6]         [1] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 18, 4; srv. Mal 1,11. [2] Srv. 1 Kor 16,1. [3] Srv. 2 Kor 8,9. [4] Sv. Justin, Apologiae, 1, 67, 6. [5] Srv. Římský misál, Římský kánon. [6] Sv. Justin, Apologiae, 1, 66, 1‑2.

  •

    Mše svatá – Smyl gest a postojů v liturgii církve

      Liturgická praxe ukazuje, že je dobré si občas připomenout některé zásady a vracet se ke kořenům. Proto ČBK vypracovala přiložený materiál a doporučila ho všem diecézím, aby se nejen nabídl základ sjednocení našich postojů při liturgii, ale abychom ji lépe slavili, hlouběji prožívali a více z ní čerpali pro svůj život s Kristem, vždyť celý náš život má být oslavou Boha i svědectvím pro svět. Dobře slavená liturgie je vrcholem našeho života i duchovním zdrojem pro život.   Jan Graubner, předseda České biskupské konference   Olomouc 1.10.2000     Smysl gest a postojů v liturgii církve   Různé prvky mše Úvod                Obnovená liturgie umožňuje celebrujícímu knězi větší spontánnost, přizpůsobení okolnostem a povaze bohoslužebného shromáždění. Přesto může každý z nás sklouznout do určitého stereotypu nebo si vytvořit návyky, které neodpovídají duchu ani liteře pokynů uvedených ve Všeobecném úvodu k Římskému misálu nebo přímo v rubrikách. K liturgii je třeba přistupovat s úctou, abychom neumenšovali působení Ducha svatého, nezastiňovali samotného Krista a neupadli do rutiny profesionálních obřadníků.                 Všeobecný úvod Římského misálu obsahuje mnoho podnětů, které je třeba promýšlet a dokonce prorozjímat a vracet se k nim, aby liturgie, kterou slavíme, byla jak naším  osobitým projevem, tak i autentickou liturgií církve. Tento text chce  posloužit při děkanských či vikariátních konferencích ke společnému zamyšlení a diskusi o tom, jak konáme to nejcennější, co nám bylo svěřeno, jak sjednotit to, co má být vyjádřením jednoty, a jak šířeji využívat možností, které mohou osvěžit liturgické slavení.                  Liturgická komise ČBK uvítá, vzejdou-li z děkanských či vikariátních konferencí připomínky a podněty, které by mohly posloužit všem.   Čtení Božího slova a jeho výklad         Když čteme Písmo svaté, vstupujeme do vztahu k Bohu, který žije v těchto slovech, protože jsou jím vnuknuta. Božská inspirace není ukončená událost minulosti, nýbrž působí i dnes. „Neboť neviditelný Bůh promlouvá ze své přehojné lásky k lidem jako k přátelům (srov. Ex 33,11; Jan 15,14 - 15) a s nimi se stýká (Bar 3,38), aby je pozval ke svému společenství a do něho je přijal” (DV 2 ).         Z úcty k Božímu slovu by měl předčítající vyčkat, až dojde ke zklidnění, aby biblický text zazněl do soustředěného ticha. Je vhodné využívat možnosti krátkých úvodů k jednotlivým čtením a také více dbát na slyšitelnost a srozumitelnost a dobře si čtení připravit. Jedním ze základních předpokladů je dobře fungující rozhlas. Je třeba též pamatovat na nedoslýchavé. Někde mají vyhrazeno několik míst se sluchátky. Protože se většinou střídá u mikrofonu více lidí, je vhodné, aby jeden z přisluhujících podle potřeby upravil výšku mikrofonu.         Vzhledem k tomu, že z lekcionáře  a evangeliáře  čteme  Boží slovo, je třeba dbát na to, aby se s  těmito knihami  zacházelo s patřičnou úctou a nepoužívaly se knihy již opotřebované. Používání volných listů nebo laciných brožurek znevažuje význam Božího slova a neumožňuje opravdové vzdávání poct (políbení, okuřování). Účinnost Božího slova se zvyšuje živým výkladem, tj. homilií, která je součástí bohoslužby (srov. IG 9). Má ji mít obvykle sám celebrující kněz, nebo některý z koncelebrantů či asistující jáhen (srov. IG 42). Vzorem homilie je Kristův komentář v synagoze v Nazaretě: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.” (Lk 4, 21).     Texty příslušející knězi   1. Části, které říká předsedající shromáždění:    a) Modlitby pronášené jménem celé obce: eucharistická modlitba, vstupní modlitba, modlitba nad dary, modlitba po přijímání a rovněž uvedení a zakončení přímluv - jejich povaha vyžaduje, aby byly přednášeny zřetelně a hlasitě a aby je všichni pozorně sledovali. Když je kněz říká, je nevhodné modlit se něco jiného nebo zpívat. Proto také varhany a jiné hudební nástroje zmlknou (srov. IG 12)    b) Výzvy a úvodní a závěrečné formule - může je přizpůsobit skutečným podmínkám určitého shromáždění    c) Úvody (několika slovy!) - do mešní liturgie na začátku, do bohoslužby slova, do eucharistické modlitby před prefací a závěrečné slovo před propuštěním    d) Homilie    e) Závěrečné požehnání   2. Soukromé modlitby kněze, které říká pouze svým jménem, aby plnil svou službu s větší pozorností a zbožností, říká potichu (srov. IG 13): Očisť mé srdce - před evangeliem, Radostná Boží zvěst - po evangeliu, S duší pokornou a Smyj ze mne, Pane - po přípravě darů, Pane Ježíši Kriste nebo Pro tvou lásku - před sv. přijímáním a Přijetí svátosti - při purifikaci.   Ostatní mešní texty Mše je společným dílem celého shromáždění. Činnou účast vyjadřují a podporují především dialogy (vždy začínají pozdravem) a zvolání, které vytvářejí společenství mezi knězem a lidem, dále úkon kajícnosti, vyznání víry, přímluvy a modlitba Páně, pak Pane, smiluj se, Sláva, Svatý, Beránku, meditativní zpěvy (např. responsoriální žalm a díkůčinění po přijímání) a procesionální zpěvy (vstupní zpěv, aleluja před evangeliem, zpěv při přinášení darů a při podávání přijímání). Povaha těch částí, které tvoří samostatný obřad vyžaduje, aby se při nich nekonalo nic jiného, např. aby se při přímluvách nepřipravoval oltář. Naopak zpěvy, jejichž posláním je doprovázet některý obřad, mají být logicky zpívány souběžně s ním, např. obřad lámání chleba by měl probíhat souběžně se zpěvem Beránku, a to po celou dobu lámání chleba - tedy i více než třikrát, a podobně.   Důležitost zpěvu Zpěv je totiž znamením plesání srdce (srov. Sk 2,46). Proto sv. Augustin správně říká: „Kdo miluje, ten zpívá” a již ve starověku vzniklo přísloví: „Dvakrát se modlí, kdo dobře zpívá”(IG 19). Pro zpívanou bohoslužbu se mají vybrat kněz i přisluhující, kteří dobře zpívají. Není-li to možné a předsedající kněz nebo přisluhující není dobrým zpěvákem, nemusí texty, které mu přísluší, zpívat; je vhodnější, aby je správně a srozumitelně přečetl, než aby je špatně zazpíval (srov. MS 8). I v takovém případě však celé společenství shromážděného lidu může a má zpívat své texty: vstupní zpěv, Pane, smiluj se, Sláva, odpověď k responsoriálními žalmu, zpěv před evangeliem, zpěv k přípravě darů, Svatý, Beránku Boží a zpěv k přijímání. Není nutné zpívat vždy všechny zpěvy, i když jsou ke zpěvu určeny. Při výběru částí, které se zpívají, je třeba dávat přednost závažnějším a zvláště těm, které pronášejí kněz  či přisluhující s odpovědí lidu nebo kněz i lid společně (srov. IG 19).   Instrukce Musicam sacram (čl. 29-31) rozlišuje tři stupně: K prvnímu stupni patří: a/ ve vstupních obřadech:  a/ pozdrav kněze s odpovědí lidu  b/ modlitba b/ v bohoslužbě slova:        aklamace k evangeliu c/ v bohoslužbě oběti:         a/ modlitba nad obětními dary b/ preface s dialogem a Svatý c/ „Tajemství víry” d/ závěrečná doxologie e/ modlitba Páně s předchozí výzvou a embolizmem f/ „Pokoj Páně”    g/ modlitba po přijímání h/ propouštěcí formule K druhému stupni patří:     a/ Pane, smiluj se, Sláva a Beránku b/ Věřím c/ modlitba věřících K třetímu stupni patří:        a/ zpěvy ke vstupnímu průvodu a k přijímání b/ zpěv po čtení nebo epištole c/ aleluja před evangeliem d/ zpěv k obětování e/ lekce Písma svatého, leda by se zdálo vhodnější     přednést je bez  zpěvu Prvního stupně může být použito samostatně, avšak druhého a třetího stupně, ať už úplně nebo částečně, nikdy ne bez prvního stupně (srov. MS 28). Poněvadž v dnešní době se stále častěji scházejí věřící různých národů, je prospěšné, aby uměli zpívat snadným nápěvem latinsky alespoň některé ze základních mešních zpěvů, zvláště vyznání víry a modlitbu Páně (IG 19). Slavení mše latinsky vyžaduje uvážlivý přístup a moudré rozlišování, co lze úspěšně uplatnit ve vyspělejších farnostech, např. ve větších městech a co vyžadovat od lidí tam, kde pro celou latinskou mši nejsou podmínky. Kněz nebo varhaník by se neměl rozhodovat jen podle vlastních zálib, ale měl by mít na zřeteli skutečný duchovní prospěch věřících.   Úkony a chování při bohoslužbě Společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění. Vyjadřují totiž smýšlení a city účastníků a podporují je (IG 20). Je tedy nutné trvale usilovat o to, aby postoje odpovídaly tomu, co liturgické shromáždění právě koná. Článek 21 IG popisuje tyto postoje při slavení mše: sezení, stání a klečení. Stáním vyjadřujeme úctu, ale také radost, připravenost naslouchat a na slyšené reagovat. Pro rané křesťanství to proto byl běžný postoj při osobní modlitbě i bohoslužbě. Farizeus se postavil v chrámě; celník stál vzadu (srov. Lk 18,11). Stáním se zároveň reaguje na zaslíbenou budoucnost: „Stáli před trůnem a před Beránkem” (Zj 7,9). Proto se klečení při modlitbě dokonce zakazovalo o nedělích, v době velikonoční a při eucharistii. Teprve ve středověku, kdy byli věřící odkázáni i při mši na soukromou modlitbu, dávali přednost klečení. Nový misál si přeje, aby se stání více rozšířilo. Stát by se mělo od vstupního zpěvu až po vstupní modlitbu včetně, při zpěvu Aleluja, při evangeliu, při vyznání víry a přímluvách, od modlitby nad dary včetně až do konce mše s výjimkou toho, co bude řečeno o pokleknutí  a sezení. Biskupské konference však mohou společné pohyby a postoje popsané v mešním řádu přizpůsobit národním zvyklostem. Česká biskupská konference doporučuje, aby se mimo lavice zachovávalo stání, jak je uvádí Římský misál, avšak v lavicích ať se klečí, případně sedí během eucharistické modlitby. Ostatní stání ať se zachová i v lavicích. Používá-li se kadidla, lid také povstane, když před něj předstoupí přisluhující a stojí během okuřování. Sezení je poloha vhodná k rozjímání a naslouchání kázání (1 Kor 14,30; Sk 20,9). Je vhodné také pro postoj učitele a předsedajícího. Nový misál předpokládá sezení při čteních před evangeliem a responsoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů a podle okolností též při posvátném mlčení po přijímání. Klečení vyjadřuje pokoru, pokání a klanění.  Modlit se vkleče je obecně lidský zvyk, který je dosvědčen i o Ježíšovi (Mk 13,35; Lk 22,41). Pro klečení při mši platí: Ať věřící pokleknou k proměňování, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody (IG 21). K tomu, aby se dosáhlo zamýšleného záměru, tj. aby úkony a postoje odpovídaly tomu, co právě konáme (zásada pravdivosti), ale také „aby byly znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění”(IG 20), bude třeba velké trpělivosti, ohleduplnosti a respektu. Prosazování správných postojů by se minulo účinkem, kdyby vyvolalo napětí a rozdělení.   Posvátné mlčení Chvíle ticha a mlčení jsou stejně důležitou součástí liturgie jako modlitby a akce. Je třeba je zachovávat jako součást bohoslužby. Jeho náplň je závislá na tom, o kterou část mše se jedná. Při úkonu kajícnosti a po výzvě k modlitbě se jednotlivci v duchu soustřeďují; po čtení nebo homilii krátce rozjímají o tom, co slyšeli; po přijímání pak ve svém srdci chválí Boha a modlí se (srov. IG 23). Posvátné mlčení však předpokládá také ztišení. Liturgická slavnost se musí konat řádně a beze spěchu, se zřetelně odlišenými jednotlivými částmi. Neklid někdy vychází i z oltářního prostoru: lze spatřit kněze, jak si ověřuje čas, lektora, jak už během vstupní modlitby pospíchá k ambonu, ministranty, jak už během přímluv připravují oltář. Velmi záleží na tom, aby se nic nedělo uspěchaně a aby i chvíle určené k mlčení byly dobře využity, aby nebyly formální, příliš krátké nebo prázdné. Např. při úkonu kajícnosti, jestliže vyzýváme „zamysleme se”, měli bychom opravdu poskytnout prostor ke krátkému zamyšlení. Po výzvě „Modleme se” nejlépe odhadneme vhodnou délku mlčení, když se opravdu v duchu modlíme. Umění slavit liturgii znamená mít čas pro slovo, mít čas pro naslouchání, mít čas pro mlčení, chůzi, gesto. Je-li liturgie dobře připravená, nedělá se nic uspěchaně a nic se také neprodlužuje. To je prostor pro působení Ducha svatého.    Vstupní obřady „Účelem těchto obřadů je, aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie” (IG 24). „Vstupní zpěv podporuje jednotu všech shromážděných a uvádí do tajemství liturgické doby nebo svátku” (IG 25). „Pozdravem probudí kněz ve shromáždění vědomí přítomnosti Páně. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se dává najevo tajemství shromážděné církve” (IG 28). Potom kněz nebo někdo z přisluhujících může uvést věřící do mešní liturgie. Právě toto místo mše je šancí pro vytvoření společenství. Tam, kde je řečeno „těmito nebo podobnými slovy”, je možno uvádět vlastními slovy, ale délka by neměla výrazně přesahovat navržený text. Není možné mít čtyři kázání v jedné mši. Po uvedení do bohoslužby vyzve kněz k úkonu kajícnosti. Měl by si dát pozor, aby jednotvárným opakováním nevznikl u věřících pocit formálnosti, prázdnoty a rutiny. Proto je třeba obměňovat jednotlivé formy kajícího úkonu. Třetí způsob umožňuje kromě navržených variant i vytváření dalších, ovšem dobře připravených. Je také vhodné používat v neděli obřadu  pokropení lidu. Vstupní obřady uzavírá vstupní modlitba. Neskládá se pouze z textu modlitby, kterou se modlí předsedající. Její jádro tvoří osobní modlitba věřících, kteří k tomu byli knězem vyzváni. Její latinský název „collecta” napovídá, že shrnuje tyto prosby věřících. Proto má úmyslně obecný ráz. Je dobré občas věřícím připomenout smysl tiché chvíle po výzvě „Modleme se”. Komentátor může říci např.: „Shromáždili jsme se kolem Krista, který nás vede k Otci. Vložme nyní po výzvě k modlitbě do rukou Kristových svoje osobní prosby a prosme i za sebe navzájem.” Je nutné, aby všichni celebranti užívali konkluze uvedené v misále a ne různě upravených nebo už změněných verzí.   Bohoslužba slova Liturgie mše sleduje stupňující se přítomnost Krista. Nejprve je to přítomnost v samotném shromáždění, které se schází v jeho jménu. Naplňuje se příslib Pána: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich” (Mt 18,20). Pak je to přítomnost v osobě sloužícího kněze. Krista přicházejícího v knězi zdraví shromáždění povstáním a vstupním zpěvem a dříve než bude přítomen podstatně a trvale pod eucharistickými způsobami, přichází ve svém slově (srov. IG 7). „Proto především čtení evangelia zdůrazňuje liturgie zvláštními poctami: ten, kdo má evangelium předčítat, připravuje se na to přijetím požehnání (jáhen od celebranta, kněz, celebruje-li biskup) nebo modlitbou. Věřící zvláštním zvoláním uznávají a vyznávají, že je mezi nimi přítomen Kristus a že k nim promlouvá, a proto mu naslouchají vstoje. Knize evangelií se prokazují zvláštní projevy úcty” (IG 35). Zde je třeba uvážit, kdy mají věřící povstat. Pokud se zpívá Aleluja, může to být po prvním aleluja, pokud se ovšem zpívá verš bez aleluja, sloka písně nebo sborová skladba, je vhodnější nechat povstání všech až na okamžik, kdy jáhen vezme z oltáře evangeliář a pozvedne ho. Tím lépe vynikne, že se vzdává pocta Kristu. „Poněvadž již z tradice úkol předčítání není úkolem předsedajícího, nýbrž přisluhujících, sluší se, aby obvykle jáhen nebo, když jáhen není, jiný kněz četl evangelium a lektor předčítal ostatní čtení. Není-li přítomen jáhen ani jiný kněz, čte evangelium kněz, který slaví mši” (IG 34). Vyznání víry je odpovědí na Boží slovo a přípravou na slavení eucharistické oběti (srov. IG 43). Je možné obměňování nicejsko-cařihradského vyznání víry s apoštolským. Přímluvy na konci bohoslužby slova měly od počátku veliký význam. Věřící se je modlí na základě svého všeobecného kněžství, protože Ježíš Kristus „nás učinil královským kněžstvem Boha, svého Otce  (Zj 1,5). Tento kněžský úřad vykonávají všichni věřící vědomě pro celý svět, kdykoli se modlí „za svatou církev, za ty, kdo nám vládnou, za ty, kdo jsou obtíženi různými těžkostmi, za všechny lidi a za spásu celého světa (IG 45). Už Nový zákon často vyzývá k modlitbě za druhé (srov. 1 Tim 2,1-4; 2 Kor 1,11; Ef 6,18n). „Je prospěšné, aby se ve mších s účastí lidu konala tato modlitba pravidelně” (IG 45). Mělo by se dodržovat toto pořadí intencí: záležitosti obecné církve, za ty, kdo vládnou a za spásu světa, za všechny trpící  a konečně za místní společenství. Při zvláštních mších (např. při biřmování, při svatbě nebo pohřbu) se pořadí může uzpůsobit okolnostem, ale pohled shromážděné obce by měl vždy směřovat přes její hranice. Přímluvy uvádí výzva představeného, která oslovuje věřící. Oslovení Boha, které někdy bývá na začátku proseb, patří už k první prosbě,  a měl by je říci ten, kdo prosby přednáší. Závěrečná modlitba předsedajícího shrnuje úmysly, podobně jako vstupní modlitba mše. Protože je to modlitba představeného, má při ní rozpjaté ruce.   Bohoslužba oběti   Přinášení darů Přinášení obětních darů je jedním z nejoblíbenějších prvků obnovené liturgie mše. Je to důležitý prvek aktivní účasti. Někdy z nepochopení a ve snaze zapojit co nejvíce dětí je přinášen i kalich, korporál, purifikatorium ap. To ovšem ubírá tomuto úkonu na pravdivosti, neboť tyto předměty nepředstavují dary věřících a mají být připraveny na oltáři před přinášením darů. Zpěv k přípravě darů by se měl ukončit, jakmile celebrant ukončí přípravu darů (po Lavabo). Vybídnutí obce modlit se s knězem i modlitba nad dary už směřují k eucharistické modlitbě (srov. IG 53).   Eucharistická modlitba Celebrant ji říká jménem celého shromáždění. Celá tato modlitba je oslavou Otce skrze Kristovu oběť, která se stává obětí celého tajemného těla, neboť věřící se obětují s ním, skrze něho a v něm, když je přijetí Eucharistie sjednocuje v jedno tělo a oni se proměňují v to, co přijímají (srov. LG 26 - cituje sv. Lva Vel.). Boží lid vyjadřuje svou aktivní účast na této oslavě Otce, která zahrnuje také sebeobětování spolu s Kristem - Hlavou tajemného Těla, nejlépe stáním. Je přece královským kněžstvem a celebrant říká jménem všech „že smíme stát před tebou a můžem ti sloužit” (II. eucharistická modlitba). Pokleknutí při proměňování je ovšem spontánním úkonem víry a úcty ke Kristu přítomnému v proměněných darech. Ke Kristu se také vztahuje aklamace na tajemství víry. Pokleknutí celebranta by mělo být důstojným a soustředěným úkonem, není však příležitostí k adoraci, protože Kristus zde není předmětem adorace, nýbrž Veleknězem, který nás shromáždil k oslavě Otce a rukama své církve podává Otci svou oběť. Eucharistická modlitba začíná dialogem před prefací. Velký počet  prefací (oproti dřívějším 16) dává možnost, „aby se různými způsoby rozvíjel předmět díkůvzdání a aby se plněji osvětlovaly různé stránky tajemství spásy” (IG 321). Aby se neupadlo do jednotvárnosti, je velmi žádoucí, aby si každý kněz jednotlivé preface prorozjímal, dobře je pochopil, pečlivě je volil pro každé shromáždění a s vírou a porozuměním je přednášel. Závěrem eucharistické modlitby je doxologie, která znovu zdůrazňuje prostřednictví Krista, jediného Velekněze. Zvoláním „Amen” shromážděná obec vyjadřuje: to, co bylo řečeno, platí také pro nás, to přijímáme jako svá vlastní slova. Sv. Augustin říká: „Amen znamená podepsat se”, souhlasit s chvalozpěvem i s naším zapojením do Kristova obětování se. „Církev usiluje dosáhnout toho, aby  se věřící učili obětovat nejen neposkvrněnou oběť, ale i sebe samy, aby byli den ze dne Kristem prostředníkem vedeni k sjednocení s Bohem a mezi sebou, aby tak Bůh byl všechno ve všech” (IG 55 f). Amen na konci eucharistické modlitby je tedy podstatným strukturálním prvkem eucharistie. Svatý Jeroným vypravuje, že toto Amen zní v římských bazilikách jako úder hromu. Při zpěvu je možné význam této aklamace zesílit trojím opakováním, jak je někde zvykem (převzato z ambroziánské liturgie). Zvednutý kalich a obětní miska se položí na oltář až po doznění Amen.   Obřad přijímání Jedním z obřadů, které mohou mnohým připadat záhadné, je lámání eucharistického chleba a zvláště smíšení Těla  a Krve  Páně v kalichu. Částečka ulomená z hostie a spouštěná do kalichu, původně přinášená ze mše, kterou slavil místní biskup, naznačuje jednotu místní církve a společenství s biskupem. Při pozdravení pokoje postačí podání ruky nejbližším sousedům. Celebrant by mohl při zvláštních příležitostech dojít pozdravit mimořádně např. pozůstalé, jubilanty apod. Ve starších kancionálech před liturgickou reformou nacházíme modlitby před svatým přijímáním. Dnes, když se věřící aktivně účastní eucharistické modlitby i následujících obřadů mše, chápeme jako přípravu na svaté přijímání modlitbu Otčenáš a vše, co po ní následuje. Po lámání chleba a zpěvu Beránku Boží „Kněz se připravuje tichou modlitbou k hodnému přijetí Kristova Těla  a Krve. I věřící se připravují v tiché modlitbě (IG 56 f). Už Tridentský koncil doporučoval a opakuje to vytrvale SC, EM i IG 56h, aby věřící přijímali hostie konsekrované v téže mši, neboť se tím lépe projevuje přijímání jako účast na oběti, jež se právě slaví. Není tedy správné, když se proměňují ciboria „do zásoby”. Při větším počtu přijímajících musí být ovšem rezerva a také když se proměňuje pro věřící při každé mši, přebývají proměněné hostie. Vhodným řešením mohou být dvě ciboria - do jednoho se ukládá a z druhého se podává až do vypotřebování (jsou-li dva podávající nebo se sníží množství čerstvě proměňovaných hostií). Vřele se doporučuje, aby věřící obvykle přijímali ve mši a ve chvíli předepsané samým obřadem celebrování, to jest hned po přijímání celebrujícího kněze (EM 31). (Poznámka: Problém varhaníků, scholy a sboru. V nových kostelích má být místo pro scholu řešeno tak, „aby každému z nich umožňovalo plnou účast na mši, totiž účast svátostnou” (IG 274 ). Přijímající se nežehná ani před přijímáním ani po něm. „Podávat svaté přijímání je na prvém místě povinen celebrující kněz  a mše nesmí pokračovat, leda až po skončení přijímání věřících. Jiní kněží a jáhnové, pak nechť podle okolností celebrujícímu knězi pomáhají (EM 31). Zpěv k přijímání patří k procesionálním zpěvům. Jeho posláním je vyjádřit jednotou hlasů duchovní jednotu přijímajících, ukázat radost srdce a dát opravdu bratrský ráz průvodu přistupujících k přijetí Těla Páně (srov. IG 56i). Nemělo by se zanedbávat a nebo jen formálně odbývat společné díkůčinění po přijímání. Kněz se může vrátit k sedadlu a společně s ostatními věřícími setrvat v tichém usebrání nebo společně zazpívat děkovný žalm nebo píseň. Ze všech chvil ticha, které misál doporučuje, jsou nejdůležitější ticho po homilii a po přijímání.   Závěrečné obřady Smyslem závěrečných obřadů není jen oficiální ukončení bohoslužby, ale poslání. Lidská slova rozloučení, ohlašování a poukazy i požehnání a propuštění tvoří přechod do všedního života v síle přijatých darů a pokračování společenství vytvořeného a upevněného eucharistií. Všeobecný úvod k misálu k tomu říká: „Shromáždění se propouští, aby se každý vrátil ke svému dobrému dílu s chválou a dobrořečením Pána” (IG 57b). „Mše je vrcholem činnosti, kterou Bůh v Kristu posvěcuje svět i vrcholem bohopocty, kterou lidé prokazují Otci, klaníce se mu skrze Krista, Božího Syna... S ní souvisejí a z ní vyplývají všechny skutky křesťanského života” (IG 1). Kněz, dříve než odejde, „uctí oltář políbením. Pak oltář pozdraví spolu s přisluhujícími, jak je předepsáno” (srov. IG 125). V případě, že svatostánek je na starém hlavním oltáři a do zákristie se odchází z prostoru mezi obětním stolem a svatostánkem, celebrant se po políbení oltáře ukloní spolu s asistencí (od nich je to jediné vzdání pocty oltáři) a pak se všichni otočí ke svatostánku, společně pokleknou a odchází. „Je-li v presbytáři ve svatostánku Nejsvětější Svátost, pokleká se před i po mši a kdykoliv se před Nejsvětější Svátostí přechází” (IG 233).   Schváleno 39. plenárním zasedáním ČBK dne 3. října 2000  

  •

    Mše svatá – bohoslužba slova Credo, přímluvy

    Dnes jsme si v našem rozebírání části mše sv. povídali o vyznání víry Credu a přímluvách. Vyznání víry se věnuje Katechismus v paragrafech 185 – 1065. Pokud nemáte doma tištěný Katechimus, můžete použít ke studiu následující odkaz: http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=185   Vyznání víry (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 14)   Přímluvy (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 15)

  • Mše svatá – bohoslužba slova

      Dnes jsme si v našem rozebírání části mše sv. povídali o čteních, žalmu, zpěvu Aleluja, čtení evangelia a homilii.   Čtení z Bible (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 9)   Responsoriální žalm (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 10)   Aleluja (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 11)   Evangelium (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 12)   Homilie (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 13)  

  •

    Mše svatá – Bohoslužba slova – pomůcky ke čtení Bible

    Dnes jsem si při probírání částí mše sv. řekli, že jak židovská bohoslužba zahrnovala v sobě čtení ze Zákona a Proroků, tak apoštolové na to navazují, a navíc přidávají vyprávění o Ježíši. Nejde však jen o to poslouchat Boží slovo při mši sv., ale brát jej, pokud možno denně do rukou. Dnes máme mnohem více možností, než měli naši předkové ať již v knižní nabídce Bible a zamyšlením k její četbě. Navíc dnes díky internetu a mobilním aplikacím můžeme mít Bibli v kapse stále na dosah.     Nejrozšířenějším českým překladem je Český ekumenický překlad, při mších čteme z Liturgického překladu. https://www.bibleshop.cz/bible     K nedělním čtením se nám nabízí hned několik možností, jak nad ním rozjímat. V knižní formě se nabízí např. zamyšlení o. Vojtěcha Kodeta https://www.doron.cz/Nedelni-promluvy-A-B-C-komplet-d957.htm   Nebo krátká zamyšlení evangelia na každý den. https://www.doron.cz/bozi-slovo-na-kazdy-den2 https://www.paulinky.cz/evangelium-na-kazdy-den-2024/         K rozjímání skrze weby jsou vhodné: https://www.pastorace.cz/Kazani/obdobi-behem-roku-cyklus-a https://www.vezmiacti.cz/ https://biblickedilo.cz/nabidka-materialu/bible-v-liturgii/       Hned několik mobilních aplikací nabízí možnost rozjímání nad evangeliem.   Aplikace iZIDOOR – přináší mnoho podnětů pro vaši modlitbu, aktuální modlitební úmysly, přidání vlastních úmyslů, ale také průvodce duchovním životem, který pomůže jeho prohloubení. https://www.izidoor.cz/OAplikaci.aspx     Aplikace Zamyslenia – průvodce ranní a večerní modlitbou s evangeliem daného dne a krátkým komentářem k němu https://play.google.com/store/apps/details?id=com.johnysebb.zamyslenia&hl=cs&gl=US         Nejpropracovanější aplikací je Bible YouVersion. Kromě čtení Bible nabízí taky plány čtení bible na různá témata, skrze videa i shlédnutí částí evangelií. https://www.bible.com/cs/reading-plans   Pro děti pak jednotlivé biblické postavy a události pomocí interaktivního čtení a plnění úkolů. https://www.bible.com/cs/kids     Aplikace Misál – Co se právě dnes čte v kostele https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.liturgie.MisalNaPrazdniny&hl=cs&gl=US    

  •

    Mše svatá – dokončení vstupních obřadů

      Včera jsme si v cyklu kázání o mši sv. povídali o zpěvu Pane, smiluj se (Kyrie eleison), Sláva a vstupní modlitbě. Zde k nim najdete další materiály.   Kyrie eleison (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 6)   Gloria (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 7)   Vstupní modlitba (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 8)     KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – SVÁTOST EUCHARISTIE   IV. Liturgické slavení eucharistie   Mše svatá během staletí   1345      Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka, pokud jde o základní linie průběhu slavení eucharistie. Zůstalo beze změn až do našich dnů ve všech velkých liturgických rodinách. Toto píše kolem roku 155, aby vysvětlil pohanskému císaři Antonínu Piovi (138‑161), co dělají křesťané:   V den nazývaný "Slunce", se všichni shromáždí, obyvatelé měst nebo venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a začneme se modlit] jak za sebe ... tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme se dověděli pravdu, si zasloužili být svými skutky dobrými občany a věrně dodržovat příkazy a dosáhnout věčné spásy. Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením. Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vody a střídmého vína. On jej vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha svatého, a koná díkůčinění (řecky: eucharistian) za to, že jsme byli hodni dostat od něho tyto dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechem přítomný lid zvolá: "Amen". Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, jež byly "proměněny" a donesou je nepřítomným.[1]   1346      Eucharistická liturgie se koná podle základní struktury, která se přes všechny staletí uchovala až k nám. Člení se na dvě velké části, které tvoří původní jednotu: svolání, bohoslužba slova se čteními, homilií a přímluvami; eucharistická bohoslužba s obětováním chleba a vína, proměňováním a přijímáním.                 Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba tvoří společně celek, "jediný bohoslužebný úkon";[2]  stůl připravený pro nás v eucharistii je totiž zároveň stůl Božího slova a stůl Těla Páně..[3]   1347      Neprobíhala snad takhle velikonoční večeře vzkříšeného Ježíše s jeho učedníky? Cestou jim vysvětloval Písma, pak s nimi zasedl ke stolu, "vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim".[4]     [1] Sv. Justin, Apologie, 1, 65 [a také 67]. [2] 2. vatikánský koncil, SC 56. [3] Srv. 2. vatikánský koncil, DV 21. [4] Srv. Lk 24,13‑35.

  •

    Mše svatá – Vstupní obřady

      Včera jsme se v cyklu kázání o mši sv. dotkli vstupního průvodu, vstupního zpěvu a úkonu kajícnosti. K nim je možné si poslechnout tyto další tematické přednášky.   PRICHÁDZAME SLÁVIŤ LITURGIU | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 6   ÚVOD SVÄTEJ OMŠE | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 7   ÚKON POKÁNIA | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 8     KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – Eucharistie v ekonomii spásy   Způsoby chleba a vína   1333   Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku, až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: "Vzal chléb ...", "Vzal kalich vína ...". I když se způsoby chleba a vína tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále vyjadřují dobrotu stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno,[1] "plod lidské práce", ale předtím ještě "plod země" a "plod révy", dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který "obětoval chléb a víno" (Gn 14,18), církev vidí předobraz své vlastní oběti.[2]   1334   Ve Staré smlouvě byl chléb a víno přinášen v oběť mezi prvotinami země, na znamení vděčnosti Stvořiteli. Ale dostávají také nový význam v souvislosti s Exodem (odchodem Židů z Egypta): nekvašené chleby, které Izrael pojídá každý rok o velikonocích, připomínají spěch osvobozujícího odchodu z Egypta; vzpomínka na manu na poušti bude stále Izraeli připomínat, že žije z chleba Božího slova.[3] Každodenní hcléb je konečně plodem zaslíbené země, záruka, že Bůh je věrný svým příslibům. "Kalich požehnání" (1 Kor 10,16) na závěr židovské velikonoční večeře, dodává slavnostní radosti vína eschatologický rozměr, totiž mesiášského očekávání obnovy Jeruzaléma. Ježíš ustanovil svou eucharistii tím, že dal nový a definitivní význam požehnání chleba a kalichu.   1335   Zázraky rozmnožení chlebů, při nichž tehdy Pán pronesl požehnání, rozlámal chleby a rozdělil je prostřednictvím svých učedníků, aby nasytil zástup, jsou předobrazem hojnosti tohoto jediného chleba, kterým je jeho eucharistie.[4] Znamení vody proměněné na víno v Káně[5] už ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Ukazuje, že už nastává svatební hostina v království Otce, kde budou věřící pít nové víno,[6] jež se stalo Krví Krista.   1336   První oznámení eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak, jako je pohoršilo, když jim oznámil, že musí trpět a zemřít: "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být záminkou rozdělení: "I vy chcete odejít?" (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá v jednotlivých staletích jako výzva jeho lásky, aby každý přišel na to, že jen On má "slova věčného života" (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho eucharistie, znamená přijmout jeho samého.   Ustanovení eucharistie   1337   Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do konce. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky.[7] Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a učinil je účastným své velikonoční oběti, ustanovil eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu a ustanovil je "v té chvíli kněžími Nové smlouvy".[8]   1338   Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení eucharistie; co se týká svatého Jana, ten uvádí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnaum, slova, která připravují ustanovení eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe.[9]   1339   Ježíš zvolil velikonoční dobu, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát svým učedníkům své Tělo a svou Krev.               Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: "Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!" ... Odešli ... a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království"... Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá" (Lk 22,7‑20).[10]   1340   Ježíš dal židovským velikonocům jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová "pascha", přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata a slavena v eucharistii, jež je naplněním židovské paschy a předjímá závěrečnou paschu církve ve slávě království.     "To čiňte na mou památku"   1341   Když Ježíš přikazuje, aby se opakovaly jeho úkony a jeho slova, "dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení skrze apoštoly a jejich nástupce, Kristovy památky, jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.   1342   Církev již od počátku věrně plnila příkaz Pána. O církvi v Jeruzalémě je řečeno:               Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách ... Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce (Sk 2,42.46).   1343   Křesťané se shromažďovali "k lámání chleba" (Sk 20,7), především "první den v týdnu", totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těchto dob se eucharistie stále slaví až po naše dny, takže se s ní setkáváme v každém kostele s toutéž základní strukturou. Zůstává středem života církve.   1344   A tak Boží lid tím, že hlásá Ježíšovo velikonoční tajemství, "dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26), postupuje od slavnosti ke slavnosti, "kráčeje úzkou cestou kříže",[11] k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království.           [1] Srv. Ž 104,13‑15. [2] Srv. Římský misál, Římský kánon: "Supra quae". [3] Srv. Dt 8,3. [4] Srv. Mt 14,13‑21; 15,32‑39. [5] Srv. Jan 2,11. [6] Srv. Mk 14,25. [7] Srv. Jan 13,1‑17. [8] Tridentský koncil: DS 1740. [9] Srv. Jan 6. [10] Srv. Mt 26,17‑29; Mk 14,12‑25; 1 Kor 11,23‑26. [11] 2. vatikánský koncil, AG 1.

  •

    Mše svatá úvod

      Dnešní nedělí jsme zahájili cyklus kázání o mši sv. Na něj budou zde pro zájemce vždy navazovat další materiály jako např. odkazy na zajímavé přednášky aj.   Kdy začíná mše svatá? (Liturgie - 120" o liturgii)   ZVON ZVOLÁVA NA SVÄTÚ OMŠU   VÝZNAM LITURGIE | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 1   VŠETCI SME KŇAZMI | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 2   KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE - SVÁTOST EUCHARISTIE 1322      Svatá eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím eucharistie podílí spolu s celým společenstvím na samé oběti Pána.   1323      "Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby tak pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované Snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, 'v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy'".[1]   Eucharistie pramen a vrchol života církve 1324      Eucharistie je "pramenem a vrcholem celého křesťanského života".[2] "Také ostatní svátosti, všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a mají ji za svůj cíl. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje v sobě celé duchovní dobro cíkve, totiž samého Krista, naši velikonoční oběť".[3]   1325      "Společenství božského života a jednota Božího lidu, které jsou základem církve, jsou přiléhavě vyjádřeny a úchvatně vytvářeny eucharistií. V ní máme vyvrcholení činnosti, kterou Bůj posvěcuje svět v Kristu, tak i bohoslužby, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém".[4]   1326      Nakonec prostřednictvím eucharistické oběti se již spojujeme s nebeskou liturgií a předjímáme věčný život, kdy Bůh bude všechno ve všem.[5]   1327      Zkrátka eucharistie je nástin a souhrn naší víry: "Náš způsob myšlení je shodný s eucharistií a eucharistie se opět shoduje s naším způsobem myšlení".[6]   Jak se nazývá tato svátost? 1328      Nezpozorovatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, která se jí dávají. Každé z nich vyvolává zvláštní rysy. Nazývá se:                 Eucharistie, protože je díkůvzdáním Bohu. Výrazy "eucharistein" (Lk 22,19; 1 Kor 11,24) a "eulogein" (Mt 26,26; Mk 14,22) připomínají židovská požehnání, která  především během jídla  velebí Boží díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.   1329      Večeře Páně,[7] protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o závdavek svatební hostiny Beránka[8] v nebeském Jeruzalémě.                 Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako "první u stolu",[9] především během Poslední večeře.[10] Podle tohoto gesta ho učedníci poznají po jeho zmrtvýchvstání,[11] a také tímto výrazem budou první křesťané označovat svá eucharistická shromáždění.[12] Tím chtějí vyjádřit, že všichni, kteří jedí (??přijímají) jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo.[13]                 Eucharistická shromáždění ["synaxis"], poněvadž eucharistie se slaví ve shromážděních věřících, jež je viditelným výrazem církve.[14]   1330      Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně.                 Nejsvětější oběť, protože zpřítomňuje jedinou oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť církve; nebo také oběť mše svaté, "oběť chvály" (Žid 13,15),[15] duchovní oběť,[16] oběť čistou[17] a svatou, protože je naplněním všech obětí Starého zákona a převyšuje je.                 Svatá a božská liturgie, protože veškerá liturgie církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavení svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je Svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.   1331      Přijímání, protože touto svátostí se spojujeme s Kristem, který nám dává účast na svém Těle a na své Krvi, abychom vytvořili jediné tělo;[18] kromě toho se nazývá svaté věci ("ta hagia; sancta")[19]  je to původní význam výrazu "společenství svatých", o němž hovoří apoštolské vyznání víry  andělský chléb, nebeský chléb, lék nesmrtelnosti,[20] jídlo na cestu (viaticum) ...   1332      Mše svatá, protože liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících ("jděte ve jménu Páně"), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.     [1] 2. vatikánský koncil, SC 47. [2] 2. vatikánský koncil, LG 11. [3] 2. vatikánský koncil, PO 5. [4] Kongregace pro posvátné obřady, Instr. Eucharisticum mysterium, 6, AAS 59 (1967), 539‑573. [5] Srv. 1 Kor 15,28. [6] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 18, 5. [7] Srv. 1 Kor 11,20. [8] Srv. Zj 19,9. [9] Srv. Mt 14,19; 15,36; Mk 8,6.19. [10] Srv. Mt 26,26; 1 Kor 11,24. [11] Srv. Lk 24,13‑35. [12] Srv. Sk 2,42.46; 20,7.11. [13] Srv. 1 Kor 10,16‑17. [14] Srv. 1 Kor 11,17‑34. [15] Srv. Ž 116,13.17. [16] Srv. 1 Petr 2,5. [17] Srv. Mal 1,11. [18] Srv. 1 Kor 10,16‑17. [19] Constitutiones Apostolorum, 8, 13, 12; Didaché, 9, 5; 10, 6. [20] Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Ephesios, 20, 2.

  •

    Putujte virtuálně s modlitbou na Spišskou kapitulu

      V rámci naší farní dovolené na Slovensku jsme ve čtvrtek 13. 7. navštívili taky Spišskou kapitulu, místní katedrálu sv. Martina s jejími oltáři od majstra Pavla z Levoče a taky kněžský seminář. Všechny tato místa můžete spolu s modlitbou růžence navštívit i vy a my, co jsme tam byli, s vděčností zavzpomínat.   SLÁVNOSTNÝ RUŽENEC | Katedrála sv. Martina v Spišskej Kapitule

  • MODLITBA K 3. SVĚTOVÉMU DNI PRARODIČŮ A SENIORŮ

      Panno Maria, Matko víry a naděje, vzore pro toto lidstvo pokřivené lhostejností, učiň mě stejně ochotným jako jsi byla ty přijmout Boží vůli, velebit a chválit jeho milosrdenství.   Maria, Matko statečnosti, ty, která znáš mé srdce, nedopusť, abych ztratil odvahu. S důvěrou odevzdávám svůj život do tvých rukou. Uzdrav mé rány, kéž mě na cestě provází tvá něha.   Tvá přítomnost, Matko lásky, nám umožňuje zakoušet radost z toho, že vidíme naše rodiny sjednocené. Pomoz mi předávat Boží něhu a lásku vnoučatům a mladým, abychom se mohli modlit nejen za ně, ale i spolu s nimi.   Vyprošuj mi, Maria, dar Ducha svatého: kéž mě podpírá v mé slabosti, vdechuje útěchu do mého srdce, abych mohl zanechat stopy víry mezi mladými, svědectví o kráse života, vědomí, že život má svůj konec a že za ním čeká Otcova náruč. Amen