Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Mše svatá – bohoslužba slova Credo, přímluvy

    Dnes jsme si v našem rozebírání části mše sv. povídali o vyznání víry Credu a přímluvách. Vyznání víry se věnuje Katechismus v paragrafech 185 – 1065. Pokud nemáte doma tištěný Katechimus, můžete použít ke studiu následující odkaz: http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=185   Vyznání víry (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 14)   Přímluvy (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 15)

  • Mše svatá – bohoslužba slova

      Dnes jsme si v našem rozebírání části mše sv. povídali o čteních, žalmu, zpěvu Aleluja, čtení evangelia a homilii.   Čtení z Bible (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 9)   Responsoriální žalm (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 10)   Aleluja (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 11)   Evangelium (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 12)   Homilie (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 13)  

  •

    Mše svatá – Bohoslužba slova – pomůcky ke čtení Bible

    Dnes jsem si při probírání částí mše sv. řekli, že jak židovská bohoslužba zahrnovala v sobě čtení ze Zákona a Proroků, tak apoštolové na to navazují, a navíc přidávají vyprávění o Ježíši. Nejde však jen o to poslouchat Boží slovo při mši sv., ale brát jej, pokud možno denně do rukou. Dnes máme mnohem více možností, než měli naši předkové ať již v knižní nabídce Bible a zamyšlením k její četbě. Navíc dnes díky internetu a mobilním aplikacím můžeme mít Bibli v kapse stále na dosah.     Nejrozšířenějším českým překladem je Český ekumenický překlad, při mších čteme z Liturgického překladu. https://www.bibleshop.cz/bible     K nedělním čtením se nám nabízí hned několik možností, jak nad ním rozjímat. V knižní formě se nabízí např. zamyšlení o. Vojtěcha Kodeta https://www.doron.cz/Nedelni-promluvy-A-B-C-komplet-d957.htm   Nebo krátká zamyšlení evangelia na každý den. https://www.doron.cz/bozi-slovo-na-kazdy-den2 https://www.paulinky.cz/evangelium-na-kazdy-den-2024/         K rozjímání skrze weby jsou vhodné: https://www.pastorace.cz/Kazani/obdobi-behem-roku-cyklus-a https://www.vezmiacti.cz/ https://biblickedilo.cz/nabidka-materialu/bible-v-liturgii/       Hned několik mobilních aplikací nabízí možnost rozjímání nad evangeliem.   Aplikace iZIDOOR – přináší mnoho podnětů pro vaši modlitbu, aktuální modlitební úmysly, přidání vlastních úmyslů, ale také průvodce duchovním životem, který pomůže jeho prohloubení. https://www.izidoor.cz/OAplikaci.aspx     Aplikace Zamyslenia – průvodce ranní a večerní modlitbou s evangeliem daného dne a krátkým komentářem k němu https://play.google.com/store/apps/details?id=com.johnysebb.zamyslenia&hl=cs&gl=US         Nejpropracovanější aplikací je Bible YouVersion. Kromě čtení Bible nabízí taky plány čtení bible na různá témata, skrze videa i shlédnutí částí evangelií. https://www.bible.com/cs/reading-plans   Pro děti pak jednotlivé biblické postavy a události pomocí interaktivního čtení a plnění úkolů. https://www.bible.com/cs/kids     Aplikace Misál – Co se právě dnes čte v kostele https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.liturgie.MisalNaPrazdniny&hl=cs&gl=US    

  •

    Mše svatá – dokončení vstupních obřadů

      Včera jsme si v cyklu kázání o mši sv. povídali o zpěvu Pane, smiluj se (Kyrie eleison), Sláva a vstupní modlitbě. Zde k nim najdete další materiály.   Kyrie eleison (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 6)   Gloria (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 7)   Vstupní modlitba (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 8)     KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – SVÁTOST EUCHARISTIE   IV. Liturgické slavení eucharistie   Mše svatá během staletí   1345      Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka, pokud jde o základní linie průběhu slavení eucharistie. Zůstalo beze změn až do našich dnů ve všech velkých liturgických rodinách. Toto píše kolem roku 155, aby vysvětlil pohanskému císaři Antonínu Piovi (138‑161), co dělají křesťané:   V den nazývaný "Slunce", se všichni shromáždí, obyvatelé měst nebo venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a začneme se modlit] jak za sebe ... tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme se dověděli pravdu, si zasloužili být svými skutky dobrými občany a věrně dodržovat příkazy a dosáhnout věčné spásy. Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením. Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vody a střídmého vína. On jej vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha svatého, a koná díkůčinění (řecky: eucharistian) za to, že jsme byli hodni dostat od něho tyto dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechem přítomný lid zvolá: "Amen". Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, jež byly "proměněny" a donesou je nepřítomným.[1]   1346      Eucharistická liturgie se koná podle základní struktury, která se přes všechny staletí uchovala až k nám. Člení se na dvě velké části, které tvoří původní jednotu: svolání, bohoslužba slova se čteními, homilií a přímluvami; eucharistická bohoslužba s obětováním chleba a vína, proměňováním a přijímáním.                 Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba tvoří společně celek, "jediný bohoslužebný úkon";[2]  stůl připravený pro nás v eucharistii je totiž zároveň stůl Božího slova a stůl Těla Páně..[3]   1347      Neprobíhala snad takhle velikonoční večeře vzkříšeného Ježíše s jeho učedníky? Cestou jim vysvětloval Písma, pak s nimi zasedl ke stolu, "vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim".[4]     [1] Sv. Justin, Apologie, 1, 65 [a také 67]. [2] 2. vatikánský koncil, SC 56. [3] Srv. 2. vatikánský koncil, DV 21. [4] Srv. Lk 24,13‑35.

  •

    Mše svatá – Vstupní obřady

      Včera jsme se v cyklu kázání o mši sv. dotkli vstupního průvodu, vstupního zpěvu a úkonu kajícnosti. K nim je možné si poslechnout tyto další tematické přednášky.   PRICHÁDZAME SLÁVIŤ LITURGIU | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 6   ÚVOD SVÄTEJ OMŠE | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 7   ÚKON POKÁNIA | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 8     KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – Eucharistie v ekonomii spásy   Způsoby chleba a vína   1333   Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku, až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: "Vzal chléb ...", "Vzal kalich vína ...". I když se způsoby chleba a vína tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále vyjadřují dobrotu stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno,[1] "plod lidské práce", ale předtím ještě "plod země" a "plod révy", dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který "obětoval chléb a víno" (Gn 14,18), církev vidí předobraz své vlastní oběti.[2]   1334   Ve Staré smlouvě byl chléb a víno přinášen v oběť mezi prvotinami země, na znamení vděčnosti Stvořiteli. Ale dostávají také nový význam v souvislosti s Exodem (odchodem Židů z Egypta): nekvašené chleby, které Izrael pojídá každý rok o velikonocích, připomínají spěch osvobozujícího odchodu z Egypta; vzpomínka na manu na poušti bude stále Izraeli připomínat, že žije z chleba Božího slova.[3] Každodenní hcléb je konečně plodem zaslíbené země, záruka, že Bůh je věrný svým příslibům. "Kalich požehnání" (1 Kor 10,16) na závěr židovské velikonoční večeře, dodává slavnostní radosti vína eschatologický rozměr, totiž mesiášského očekávání obnovy Jeruzaléma. Ježíš ustanovil svou eucharistii tím, že dal nový a definitivní význam požehnání chleba a kalichu.   1335   Zázraky rozmnožení chlebů, při nichž tehdy Pán pronesl požehnání, rozlámal chleby a rozdělil je prostřednictvím svých učedníků, aby nasytil zástup, jsou předobrazem hojnosti tohoto jediného chleba, kterým je jeho eucharistie.[4] Znamení vody proměněné na víno v Káně[5] už ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Ukazuje, že už nastává svatební hostina v království Otce, kde budou věřící pít nové víno,[6] jež se stalo Krví Krista.   1336   První oznámení eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak, jako je pohoršilo, když jim oznámil, že musí trpět a zemřít: "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být záminkou rozdělení: "I vy chcete odejít?" (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá v jednotlivých staletích jako výzva jeho lásky, aby každý přišel na to, že jen On má "slova věčného života" (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho eucharistie, znamená přijmout jeho samého.   Ustanovení eucharistie   1337   Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do konce. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky.[7] Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a učinil je účastným své velikonoční oběti, ustanovil eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu a ustanovil je "v té chvíli kněžími Nové smlouvy".[8]   1338   Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení eucharistie; co se týká svatého Jana, ten uvádí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnaum, slova, která připravují ustanovení eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe.[9]   1339   Ježíš zvolil velikonoční dobu, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát svým učedníkům své Tělo a svou Krev.               Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: "Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!" ... Odešli ... a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království"... Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá" (Lk 22,7‑20).[10]   1340   Ježíš dal židovským velikonocům jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová "pascha", přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata a slavena v eucharistii, jež je naplněním židovské paschy a předjímá závěrečnou paschu církve ve slávě království.     "To čiňte na mou památku"   1341   Když Ježíš přikazuje, aby se opakovaly jeho úkony a jeho slova, "dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení skrze apoštoly a jejich nástupce, Kristovy památky, jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.   1342   Církev již od počátku věrně plnila příkaz Pána. O církvi v Jeruzalémě je řečeno:               Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách ... Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce (Sk 2,42.46).   1343   Křesťané se shromažďovali "k lámání chleba" (Sk 20,7), především "první den v týdnu", totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těchto dob se eucharistie stále slaví až po naše dny, takže se s ní setkáváme v každém kostele s toutéž základní strukturou. Zůstává středem života církve.   1344   A tak Boží lid tím, že hlásá Ježíšovo velikonoční tajemství, "dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26), postupuje od slavnosti ke slavnosti, "kráčeje úzkou cestou kříže",[11] k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království.           [1] Srv. Ž 104,13‑15. [2] Srv. Římský misál, Římský kánon: "Supra quae". [3] Srv. Dt 8,3. [4] Srv. Mt 14,13‑21; 15,32‑39. [5] Srv. Jan 2,11. [6] Srv. Mk 14,25. [7] Srv. Jan 13,1‑17. [8] Tridentský koncil: DS 1740. [9] Srv. Jan 6. [10] Srv. Mt 26,17‑29; Mk 14,12‑25; 1 Kor 11,23‑26. [11] 2. vatikánský koncil, AG 1.

  •

    Mše svatá úvod

      Dnešní nedělí jsme zahájili cyklus kázání o mši sv. Na něj budou zde pro zájemce vždy navazovat další materiály jako např. odkazy na zajímavé přednášky aj.   Kdy začíná mše svatá? (Liturgie - 120" o liturgii)   ZVON ZVOLÁVA NA SVÄTÚ OMŠU   VÝZNAM LITURGIE | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 1   VŠETCI SME KŇAZMI | SVÄTÁ OMŠA ZBLÍZKA 2   KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE - SVÁTOST EUCHARISTIE 1322      Svatá eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím eucharistie podílí spolu s celým společenstvím na samé oběti Pána.   1323      "Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby tak pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované Snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, 'v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy'".[1]   Eucharistie pramen a vrchol života církve 1324      Eucharistie je "pramenem a vrcholem celého křesťanského života".[2] "Také ostatní svátosti, všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a mají ji za svůj cíl. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje v sobě celé duchovní dobro cíkve, totiž samého Krista, naši velikonoční oběť".[3]   1325      "Společenství božského života a jednota Božího lidu, které jsou základem církve, jsou přiléhavě vyjádřeny a úchvatně vytvářeny eucharistií. V ní máme vyvrcholení činnosti, kterou Bůj posvěcuje svět v Kristu, tak i bohoslužby, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém".[4]   1326      Nakonec prostřednictvím eucharistické oběti se již spojujeme s nebeskou liturgií a předjímáme věčný život, kdy Bůh bude všechno ve všem.[5]   1327      Zkrátka eucharistie je nástin a souhrn naší víry: "Náš způsob myšlení je shodný s eucharistií a eucharistie se opět shoduje s naším způsobem myšlení".[6]   Jak se nazývá tato svátost? 1328      Nezpozorovatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, která se jí dávají. Každé z nich vyvolává zvláštní rysy. Nazývá se:                 Eucharistie, protože je díkůvzdáním Bohu. Výrazy "eucharistein" (Lk 22,19; 1 Kor 11,24) a "eulogein" (Mt 26,26; Mk 14,22) připomínají židovská požehnání, která  především během jídla  velebí Boží díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.   1329      Večeře Páně,[7] protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o závdavek svatební hostiny Beránka[8] v nebeském Jeruzalémě.                 Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako "první u stolu",[9] především během Poslední večeře.[10] Podle tohoto gesta ho učedníci poznají po jeho zmrtvýchvstání,[11] a také tímto výrazem budou první křesťané označovat svá eucharistická shromáždění.[12] Tím chtějí vyjádřit, že všichni, kteří jedí (??přijímají) jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo.[13]                 Eucharistická shromáždění ["synaxis"], poněvadž eucharistie se slaví ve shromážděních věřících, jež je viditelným výrazem církve.[14]   1330      Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně.                 Nejsvětější oběť, protože zpřítomňuje jedinou oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť církve; nebo také oběť mše svaté, "oběť chvály" (Žid 13,15),[15] duchovní oběť,[16] oběť čistou[17] a svatou, protože je naplněním všech obětí Starého zákona a převyšuje je.                 Svatá a božská liturgie, protože veškerá liturgie církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavení svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je Svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.   1331      Přijímání, protože touto svátostí se spojujeme s Kristem, který nám dává účast na svém Těle a na své Krvi, abychom vytvořili jediné tělo;[18] kromě toho se nazývá svaté věci ("ta hagia; sancta")[19]  je to původní význam výrazu "společenství svatých", o němž hovoří apoštolské vyznání víry  andělský chléb, nebeský chléb, lék nesmrtelnosti,[20] jídlo na cestu (viaticum) ...   1332      Mše svatá, protože liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících ("jděte ve jménu Páně"), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.     [1] 2. vatikánský koncil, SC 47. [2] 2. vatikánský koncil, LG 11. [3] 2. vatikánský koncil, PO 5. [4] Kongregace pro posvátné obřady, Instr. Eucharisticum mysterium, 6, AAS 59 (1967), 539‑573. [5] Srv. 1 Kor 15,28. [6] Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 18, 5. [7] Srv. 1 Kor 11,20. [8] Srv. Zj 19,9. [9] Srv. Mt 14,19; 15,36; Mk 8,6.19. [10] Srv. Mt 26,26; 1 Kor 11,24. [11] Srv. Lk 24,13‑35. [12] Srv. Sk 2,42.46; 20,7.11. [13] Srv. 1 Kor 10,16‑17. [14] Srv. 1 Kor 11,17‑34. [15] Srv. Ž 116,13.17. [16] Srv. 1 Petr 2,5. [17] Srv. Mal 1,11. [18] Srv. 1 Kor 10,16‑17. [19] Constitutiones Apostolorum, 8, 13, 12; Didaché, 9, 5; 10, 6. [20] Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Ephesios, 20, 2.

  •

    Putujte virtuálně s modlitbou na Spišskou kapitulu

      V rámci naší farní dovolené na Slovensku jsme ve čtvrtek 13. 7. navštívili taky Spišskou kapitulu, místní katedrálu sv. Martina s jejími oltáři od majstra Pavla z Levoče a taky kněžský seminář. Všechny tato místa můžete spolu s modlitbou růžence navštívit i vy a my, co jsme tam byli, s vděčností zavzpomínat.   SLÁVNOSTNÝ RUŽENEC | Katedrála sv. Martina v Spišskej Kapitule

  • MODLITBA K 3. SVĚTOVÉMU DNI PRARODIČŮ A SENIORŮ

      Panno Maria, Matko víry a naděje, vzore pro toto lidstvo pokřivené lhostejností, učiň mě stejně ochotným jako jsi byla ty přijmout Boží vůli, velebit a chválit jeho milosrdenství.   Maria, Matko statečnosti, ty, která znáš mé srdce, nedopusť, abych ztratil odvahu. S důvěrou odevzdávám svůj život do tvých rukou. Uzdrav mé rány, kéž mě na cestě provází tvá něha.   Tvá přítomnost, Matko lásky, nám umožňuje zakoušet radost z toho, že vidíme naše rodiny sjednocené. Pomoz mi předávat Boží něhu a lásku vnoučatům a mladým, abychom se mohli modlit nejen za ně, ale i spolu s nimi.   Vyprošuj mi, Maria, dar Ducha svatého: kéž mě podpírá v mé slabosti, vdechuje útěchu do mého srdce, abych mohl zanechat stopy víry mezi mladými, svědectví o kráse života, vědomí, že život má svůj konec a že za ním čeká Otcova náruč. Amen

  •

    NOVÉNA K DUCHU SVATÉMU

    Novénu k Duchu Svatém se modlíme od pátku po Nanebevstoupení Páně. Najdete ji i se zamyšlením na každý den např. na webu o Vojtěcha Kodeta zde: https://vojtechkodet.cz/modlitby/k-duchu-svatemu/svatodusni-novena   Novéna ke stažení zde: Duch sv.novena A5   K tomu se nabízí možnost se ji modlit i s pomocí mobilní aplikace. Např. v aplikaci iZIDOOR ji najdete mezi základními modlitbami.   Pokud si ji chcete každý den propojit s nějakou písní chval, tak je najdete zde: http://hudba.signaly.cz/   Veni Creator Spiritus – Gregorian chant   Adorare Hymnus k Duchu svatém (Žďár 2012)   Martin Smith - Come Holy Spirit | Přijď Duchu svatý   Crowder - Ghost | cz titulky   Natalie Grant - Always There | Pořád jsi mi nablízku   CHARIZMY DUCHA SVÄTÉHO - o.Ondrej Chrvala    Pavla Petrášková: Charismata jsou dary Ducha svatého ke službě | Missio interview

  • 7. přikázání

      7. přikázání v Písmu: Nepokradeš. (Ex 20,15) Ježíš o něm říká: „Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mk 8,36)   o. Kuffa: Desať Božích prikázaní   o. Kuffa - Načo mám deti privádzať k Ježišovi?   Těžké hříchy proti 7. přikázání: Krádež, loupež (povinnost věc vrátit nebo nahradit) Závažný podvod (též na daních) Nespravedlivá nebo zadržovaná mzda.   7.přikázání v Katechismu katolické církve:               Nepokradeš (Ex 20,15; Dt 5,19).             Nebudeš krást (Mt 19,18). 2401   Sedmé přikázání zakazuje brát nebo si neprávem ponechávat majetek bližního a jakýmkoliv způsobem působit škody na jeho majetku. Předpisuje spravedlnost a lásku ve správě hmotných dober a plodů lidské práce. Požaduje vzhledem na obecné blaho, aby se respektovalo všeobecné určení majetku a právo na soukromé vlastnictví. Křesťanský život usiluje zaměřovat statky tohoto světa k Bohu a k bratrské lásce.   I. Všeobecné určení a soukromé vlastnictví majetku 2402   Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovala, svou prací ji ovládala a těšila se z jejích plodů.  Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Nicméně země je rozdělena mezi lidi, aby byla zaručena bezpečnost jejich života, který je vystaven nejistotě a ohrožován násilím. Nabytí majetku je oprávněné, aby se zajistila svoboda a důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby a potřeby a potřeby těch, za které nese odpovědnost. Má umožňovat, aby se projevila přirozená solidarita mezi lidmi. 2403   Právo na soukromé vlastnictví, získané prací nebo přijaté od jiných jako dědictví nebo dar, neruší původní darování země celému lidstvu. Všeobecné určení dober zůstane prvotní, i když rozvoj obecného blaha vyžaduje respektování soukromého vlastnictví, práva na ně a jeho výkonu. 2404   "Člověk, který užívá stvořených statků, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých."  Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti, který se má snažit, aby přinášel užitek a rozděloval se o jeho plody s druhými, na prvním místě s členy své rodiny. 2405   Výrobní statky  hmotné či nehmotné  jako pozemky nebo budovy, příjmy (honoráře) nebo umělecká díla, vyžadují péči těch, kdo je vlastní, aby jejich výnosy prospívaly co největšímu počtu osob. Ti, kteří vlastní užitkové nebo spotřební statky, mají je užívat s umírněností tím, že vyhradí lepší díl hostu, nemocnému, chudému. 2406   Politická moc má právo a povinnost uspořádat oprávněný výkon práva na vlastnictví s ohledem na obecné blaho.     II. Respektování osob a jejich majetku 2407   Respektování lidské důstojnosti v hospodářských věcech vyžaduje praktické uplatňování ctnosti mírnosti, aby se krotilo lpění na věcech tohoto světa; a ctnosti solidarity, podle zlatého pravidla a velkomyslnosti (štědrosti) Pána, který "byl bohatý, ale pro nás se stal chudým", abychom "jeho chudobou zbohatli" (2 Kor 8,9).   RESPEKTOVÁNÍ MAJETKU DRUHÝCH 2408   Sedmé přikázání zakazuje krádež, to je uchvácení cizího majetku proti rozumné vůli vlastníka. Není to krádež, dá li se souhlas předpokládat, nebo je li odmítnutí proti rozumu a všeobecnému určení statků. Toto je případ naléhavé a zřejmé nutnosti, v níž jediným prostředkem, jak ukojit bezprostřední a podstatné potřeby (potrava, útulek, oděv ...) je  mít k dispozici a užívat cizí majetek. 2409   Každý způsob vzít a nespravedlivě si ponechávat majetek bližního, i když to neodporuje ustanovením občanského zákona, je proti sedmému přikázání. Stejně tak vědomě si ponechávat vypůjčené nebo nalezené předměty; dopouštět se obchodního podvodu; platit nespravedlivé mzdy;  zvyšovat ceny spekulujíc s nevědomostí nebo nouzí druhých.             Stejně jsou mravně nedovolené: spekulace, kterou se působí, aby se uměle měnilo hodnocení majetku vzhledem k výtěžku na úkor druhých; korupce, která ovlivňuje úsudek těch, kteří mají učinit rozhodnutí na základě práva; přivlastnění a soukromé užívání společenských zařízení nějakého podniku; špatně provedené práce; daňový podvod; falšování šeků a faktur; přehnané výdaje; mrhání. Svévolně poškozovat soukromé nebo veřejné vlastnictví odporuje mravnímu zákonu a vyžaduje náhradu. 2410   Přísliby se mají dodržovat a dohody zachovávat tou měrou, jakou je závazek mravně správný. Značná část hospodářského a společenského života závisí na hodnotě dohod (smluv) mezi fyzickými nebo právními osobami. Je to případ obchodních, prodejních nebo nákupních smluv, pracovních nebo nájemných smluv. Každá smlouva má být uzavírána a uplatňována s dobrým úmyslem. 2411   Smlouvy podléhají záměnné (komutativní) spravedlnosti, která upravuje výměny mezi osobami při plném respektování jejich práv. Záměnná spravedlnost přísně zavazuje; požaduje ochranu vlastnických práv, zaplacení dluhů a splnění svobodně přijatých závazků. Bez záměnné spravedlnosti je nemožná jakákoliv jiná forma spravedlnosti.             Je třeba rozlišovat záměnnou spravedlnost a zákonnou spravedlnost, která se týká toho, co občan právem dluží společenství, a distribuční spravedlnost, která upravuje, co dluží společenství občanům podle jejich výkonu a jejich potřeb. 2412   Záměnná spravedlnost vyžaduje odčinění za spáchanou nespravedlnost, t.j. navrátit vlastníkovi to, oč byl okraden.             Ježíš chválí Zachea pro jeho předsevzetí: "Jestliže jsem někoho ošidil nahradím mu to čtyřnásobně" (Lk 19,8). Ti, kteří si přímo či nepřímo přivlastnili cizí majetek, jsou vázáni jej vrátit, nebo, jestliže ta věc už neexistuje, vrátit odpovídající hodnotu v naturáliích nebo v penězích, jakož i nahradit plody a zisky, které by z ní vlastník právoplatně vytěžil. Stejným způsobem mají povinnost navrátit (věci) všichni podle své odpovědnosti a získaného prospěchu, kteří se nějakým způsobem podíleli na krádeži, anebo kteří jí využili, protože o ní věděli; např. ti, kteří ji přikázali nebo podporovali nebo přijali (k úschově) kradené věci. 2413   Hazardní hry (karty, atd.) nebo sázky samy o sobě neodporují spravedlnosti. Stávají se mravně nepřijatelné, když zbavují osobu toho, co potřebuje, aby mohla krýt potřeby své nebo druhých. Herní vášeň se může stát těžkým otroctvím. Podvádět při při sázkách nebo hrát falešně je závažné pochybení, ledaže způsobená škoda je tak lehká, že ji ten, komu byla způsobena, nemůže rozumně považovat za značnou. 2414   Sedmé přikázání zakazuje skutky nebo akce (podniky), které z jakéhokoliv důvodu, sobeckého nebo ideologického, obchodního nebo totalitního vedou k zotročení lidských bytostí, zneuznávají jejich osobní důstojnost, když je kupují, prodávají a vyměňují, jako by to bylo zboží. Udělat z lidí násilím užitkovou hodnotu nebo výdělečný zdroj je hřích proti jejich důstojnosti a jejich základním právům. Svatý Pavel přikazoval křesťanskému pánu, aby přijal svého křesťanského otroka "ne už jako otroka, ale ...jako drahého bratra ... jako milého člověka i jako křesťana" (Flm 16). RESPEKTOVÁNÍ INTEGRITY (NEPORUŠENOSTI) STVOŘENÍ 2415   Sedmé přikázání vyžaduje respektování neporušenosti stvoření. Zvířata jakož i rostliny a neživé věci jsou přirozeně určeny k obecnému blahu minulého, současného i budoucího lidstva.  Užívání minerálních, rostlinných a živočišných zdrojů vesmíru nelze oddělovat od mravních požadavků. Vláda nad neživými věcmi a nad jinými živými bytostmi, kterou dal Stvořitel člověku, není absolutní; musí být uvedena v soulad s péčí o kvalitu života bližního, včetně budoucích generací; vyžaduje náboženskou úctu k integritě (neporušenosti) stvoření. 2416   Zvířata jsou Boží tvorové. Bůh je zahrnuje svou starostlivou péčí.  Chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují.  I lidé mají k nim být laskaví. Měli by si vzpomenout s jakou něžností zacházeli se zvířaty svatí, jako sv. František z Assisi nebo sv. Filip Neri. 2417   Bůh odevzdal zvířata tomu, kterého stvořil ke svému obrazu.  Je tedy oprávněné používat zvířat k zajištění výživy nebo k výrobě oděvů. Mohou být ochočena, aby pomáhala člověku v jeho pracech ale také při sportování (aktivním odpočinku). Lékařské a vědecké pokusy na zvířatech, zůstávají li v rozumných mezích, jsou mravně přijatelné, protože přispívají k léčení nebo k záchraně lidských životů. 2418   Odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata zbytečně trpět a bezohledně nakládat s jejich životem. Stejně tak je nedůstojné člověka utrácet pro zvířata sumy peněz, které by měly být přednostně určeny ke zmírnění lidské bídy. Zvířata je možno milovat; ale nemají být předmětem takové lásky, jaká náleží jen osobám.   III. Sociální nauka církve 2419   "Křesťanské zjevení nás přivádí k hlubšímu pochopení zákonů společenského života".  Církev dostává z evangelia plné zjevení pravdy o člověku. Když vykonává své poslání hlásat evangelium, dosvědčuje člověku jménem Krista jeho důstojnost a jeho povolání ke společenství osob; učí ho požadavkům spravedlnosti a míru, které jsou ve shodě s Boží moudrostí. 2420   Církev posuzuje z mravního hlediska hospodářské a společenské záležitosti, "vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší".  V řádu morálky má odlišné poslání než politická moc: církev se zajímá o časné stránky obecného blaha, nakolik je zaměřeno na svrchované Dobro, náš poslední cíl. Snaží se vštěpovat správné postoje ve vztahu k pozemským statkům a ve společensko hospodářských vztazích. 2421   Sociální nauka církve se vyvinula v devatenáctém století v době, kdy evangelium muselo čelit moderní průmyslové společnosti, jejím novým strukturám na výrobu spotřebního zboží, jejímu novému pojetí společnosti, státu a autority, jejím novým pracovním postupům a formám vlastnictví. Rozvoj církevní nauky v hospodářských a společenských záležitostech dosvědčuje trvalou hodnotu učení církve a zároveň pravý smysl její vždy živé a životodárné tradice. 2422   Sociální učení církve tvoří naukový oddíl, který se postupně člení, jak církev ve světle všech slov, která zjevil Ježíš Kristus, vysvětluje s pomocí Ducha svatého události v průběhu dějin.  Toto učení se stává tím přijatelnější pro lidi dobré vůle, čím hlouběji inspiruje jednání věřících. 2423   Sociální nauka církve předkládá zásady uvažování; formuluje měřítka pro posuzování, nabízí směrnice pro činnost:             Každý systém, jehož společenské vztahy by byly zcela určovány hospodářskými činiteli, je proti přirozenosti lidské osoby a jejích skutků. 2424   Teorie, která dělá ze zisku výlučné pravidlo a poslední cíl hospodářské činnosti je mravně nepřijatelná. Bezuzdná touha po penězích nemůže nepřinést své zvrácené důsledky. Je jednou z příčin četných konfliktů, které narušují sociální pořádek.             Systém, který obětuje "základní práva jednotlivých osob a skupin kolektivní organizaci výroby" odporuje důstojnosti člověka.  Každý postup (praxe), který dělá z osob pouhé nástroje zisku, zotročuje člověka, vede ke zbožňování peněz a přispívá k rozšíření ateismu. "Nemůžete sloužit Bohu i mamonu" (Mt 6,24; Lk 16,13). 2425   Církev v poslední době odmítla totalitní a bezbožecké ideologie přidružené ke "komunismu" nebo k "socialismu". Kromě toho také prakticky odmítla "kapitalismus", individualismus a svrchovaný primát tržního zákona nad lidskou prací.  Řízení hospodářství pouze prostřednictvím ústředního plánování převrací společenské svazky v jejich základech; řízení prostřednictvím pouhého tržního zákona nemůže uskutečnit sociální spravedlnost, protože "existuje mnoho lidských potřeb, které nemají přístup na trh".  Je nutné podporovat rozumné usměrňování obchodu a hospodářského podnikání podle správné stupnice hodnot a vzhledem k obecnému blahu.   IV. Hospodářská činnost a sociální spravedlnost 2426   Rozvoj hospodářské činnosti a zvýšení výroby jsou zaměřeny na uspokojení potřeb lidských bytostí. Hospodářský život nehledí jen na to, aby vzrůstala výroba zboží a aby se zvyšoval zisk nebo moc; je především zaměřena na službu osobám, na službu člověku v jeho celistvosti a na službu celému lidskému společenství. Hospodářské podnikání provozované podle vlastních metod, musí být prováděno v rámci mravního řádu, musí respektovat sociální spravedlnost, aby se tak naplnil Boží záměr s člověkem. 2427   Lidská práce pochází přímo od osob stvořených k Božímu obrazu a povolaných k tomu, aby prodlužovaly, jedny s druhými a pro druhé, dílo stvoření tím, že si podrobí zemi.  Práce je tedy povinnost: "Kdo nechce pracovat, ať nejí" (2 Sol 3,10).  Práce oslavuje dary Stvořitele a přijaté vlohy. Může být také výkupná. Tím, že člověk snáší tíživou námahu  práce ve spojení s Ježíšem, nazaretským řemeslníkem a ukřižovaným na Kalvarii, v jistém smyslu spolupracuje s Božím Synem na díle vykoupení. Projevuje se jako Kristův učedník tím, že nese každodenní kříž v činnosti k jejímuž vykonávání je povolán.  Práce může být prostředkem k posvěcení a k oživení pozemských skutečností Kristovým Duchem. 2428   V práci osoba vykonává a uplatňuje část svých schopností vepsaných do své přirozenosti. Hlavní hodnota práce se týká člověka samého, který je jejím autorem i adresátem. Práce je pro člověka a ne člověk pro práci.             Každý má mít možnost těžit z práce prostředky na vydržování vlastního života i svých rodinných příslušníků a sloužit lidskému společenství. 2429   Každý má právo na hospodářskou iniciativu (podnikání); každý bude používat právem svých vloh, aby přispěl k hojnosti, z níž mají prospěch všichni, a sklízet z vlastního úsilí spravedlivé plody. Bude se starat o to, aby se řídil směrnicemi vydanými právoplatnou autoritou vzhledem ke společnému dobru. 2430   Hospodářský život je příčinou rozmanitých zájmů, často protichůdných. Tak se vysvětluje, že se vynořují konflikty, které jej charakterizují.  Je třeba udělat vše, aby se takové konflikty urovnaly jednáním, které respektuje práva a povinnosti každé společenské strany: vedoucí podniků, představitelé dělníků, např. odborové organizace a případně také veřejná moc. 2431   Odpovědnost státu. "Hospodářská činnost, zvláště tržního hospodářství se nemůže provozovat v institucionálním, právním a politickém vzduchoprázdnu. Předpokládá naopak jistotu ohledně záruk jednotlivých svobod a vlastnictví, kromě stabilní měny a účinných veřejných služeb. Hlavním úkolem státu tedy je zaručovat takovou jistotu, aby se ten, kdo pracuje, mohl těšit z plodů své práce a tudíž se cítil zavázán provést ji dobře a poctivě ... Úkolem státu je bdít nad dodržováním lidských práv na hospodářském úseku; nicméně v této oblasti nemá stát hlavní odpovědnost, nýbrž jednotlivci a různé skupiny a sdružení, které tvoří společnost". 2432   Lidé odpovědní za vedení podniků mají před společností hospodářskou a ekologickou odpovědnost za své jednání.  Jsou povinni přihlížet k dobru osob a ne pouze ke zvyšování zisků. Ty však jsou nutné. Umožňují uskutečňovat investice, které zabezpečují budoucnost podniků. Zaručují zaměstnanost. 2433   Přístup k práci a k povolání musí být otevřen pro všechny, bez nespravedlivé diskriminace: mužům i ženám, kteří mají psychofyzické předpoklady, i tělesně postiženým, domorodcům i přistěhovalcům.  Společnost má podle okolností ze své strany pomáhat občanům nacházet práci a zaměstnání. 2434   Spravedlivá mzda je oprávněný plod práce. Upírat ji nebo nedávat ji v patřičném čase může představovat těžkou nespravedlnost.  Při stanovení přiměřené odměny se má brát v úvahu jak výkon tak potřeby každého. "Práce se má odměňovat tak, aby jednotlivci i jeho rodině zaručovala dostatečné prostředky k důstojnému životu na hmotné společenské, kulturní i duchovní úrovni. Je nutno přitom brát v úvahu druh činnosti a výkonnost každého stejně jako situaci podniku a obecné blaho."  Dohoda mezi stranami nestačí mravně ospravedlnit zvýšení mzdy. 2435   Stávka je oprávněná, když se jeví jako nevyhnutný prostředek, nebo více méně nezbytný, vzhledem k přiměřené výhodě. Stává se mravně nepřijatelnou, je li doprovázena násilnostmi nebo se vytyčí cíle, které nesouvisí s pracovními podmínkami nebo odporují obecnému blahu. 2436   Je nespravedlivé neplatit organizacím sociálního pojištění příspěvky stanovené právoplatnou autoritou.             Být bez práce kvůli nezaměstnanosti je téměř vždy pro toho, kdo je tím postižen, urážkou jeho důstojnosti a hrozbou pro životní vyrovnanost. Kromě škody, kterou je osobně postižen, vyplývají z toho četná nebezpečí pro jeho rodinu.   V. Spravedlnost a solidarita mezi národy 2437   Nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků je na mezinárodní úrovni taková, že vytváří opravdový "vodní příkop" mezi národy.  Na jedné straně jsou ti, kteří vlastní a rozmnožují prostředky rozvoje a na druhé straně jsou ti, kteří hromadí dluhy. 2438   Různé příčiny, náboženské, politické, hospodářské a finanční povahy dávají "sociální otázce ... světový rozměr".  Je nutná solidarita mezi národy, jejichž politiky jsou již navzájem závislé. A stává se nezbytná, poněvadž se jedná o to, zastavit "zvrhlé mechanismy", které překážejí rozvoji méně pokročilých národů.  Svévolné, ne li lichvářské finanční systémy,  nespravedlivé obchodní vztahy mezi národy, závody ve zbrojení musí nahradit společné úsilí, jímž by se mobilizovaly zdroje k cílům mravního, kulturního a hospodářského rozvoje, "tím, že se znovu určí, co má přednost a jaká je stupnice hodnot". 2439   Bohaté národy mají těžkou mravní odpovědnost vůči těm, které si samy nemohou zajistit prostředky vlastního rozvoje nebo jim v tom bylo zabráněno následkem tragických dějinných událostí. Jde o povinnost solidarity a lásky; a také o povinnou spravedlnost, jestliže blahobyt bohatých národů pochází ze zdrojů, které nebyly spravedlivě placeny. 2440   Přímá pomoc je přiměřenou odpovědí na bezprostřední mimořádné potřeby, způsobené například přírodními pohromami, epidemiemi, atd. To však nestačí napravit těžké škody z ubohých poměrů, ani čelit trvalým způsobem potřebám. Je třeba též reformovat mezinárodní hospodářské a finanční instituce, aby mohly podporovat spravedlivé vztahy k méně vyvinutým zemím.  Je nutno podporovat úsilí chudých zemí, které usilují o svůj rozvoj a o své osvobození.  Tyto zásady je třeba uplatňovat zcela zvláštním způsobem v oblasti zemědělské práce. Zemědělci, zvláště ve Třetím světě, tvoří převážnou část širokých vrstev chudých. 2441   Základem každého úplného rozvoje lidské společnosti je růst smyslu pro Boha a poznání sebe. Tehdy rozvoj rozmnožuje hmotné statky a dává je do služby osoby a její svobody. Omezuje bídu a hospodářské vykořisťování. Dává růst úctě ke kulturní totožnosti a otevřenosti k transcendenci (nadpřirozenu). 2442   Není to věcí církevních pastýřů zasahovat přímo do politických záležitostí a do uspořádání společenského života. Tento úkol je součástí povolání věřících laiků, kteří pracují z vlastního podnětu společně se všemi svými spoluobčany. Sociální činnost může zahrnovat množství konkrétních cest; bude mít ovšem vždy za cíl obecné blaho a bude ve shodě s evangelním poselstvím a s učením církve. Je věcí věřících laiků, aby "oživovali s křesťanskou horlivostí časné skutečnosti a ukazovali v nich, že jsou svědky a tvůrci pokoje a spravedlnosti".   VI. Láska k chudým 2443   Bůh žehná těm, kteří pomáhají chudým a kárá ty, kteří se o ně nezajímají: "Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej" (Mt 5,42). "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte" (Mt 10,8). Ježíš pozná své vyvolené právě podle toho, kolik vykonali pro chudé.  Když se "chudým zvěstuje evangelium" (Mt 11,5),  je to znamení, že Ježíš je přítomen. 2444   "Láska církve k chudým ... patří k její stálé tradici".  Inspiruje se evangeliem blahoslavenství,  Ježíšovou chudobou  a jeho laskavostí k chudým.  Láska k chudým je také jedním odůvodněním povinnosti pracovat, aby "se měl o co rozdělit s potřebnými" (Ef 4,28). Taková láska k chudým se netýká jen hmotné chudoby, nýbrž i četných forem kulturní a náboženské chudoby. 2445   Láska k chudým je neslučitelná s bezuzdnou láskou k bohatství a jeho sobeckému užívání:             Nuže tedy, vy boháči; plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život  a on se vám nebrání (Jak 5,1 6). 2446   Svatý Jan Zlatoústý to důrazně připomíná: "Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme není náš; patří jim".  "Musí být především plněny požadavky spravedlnosti, aby se jako dary lásky nenabízely věci, které mají být poskytnuty s titulu spravedlnosti."             Dáváme li chudým nezbytné věci, nedáváme jim nějaký osobní dar, ale vracíme jim, co je jejich. Plníme spíše spravedlivou povinnost než skutek lásky. 2447   Skutky milosrdenství, to je veškerá láskyplná činnost, kterou pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách.  Učit, radit, těšit, posilovat   to jsou skutky duchovního milosrdenství, jako odpouštět a trpělivě snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé.  Dávat almužnu chudým,  je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky: je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu:             Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně (Lk 3,11). Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté (Lk 11,41). Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne" "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se"  ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? (Jak 2,15 16). 2448   Ve svých rozmanitých formách  hmotné oloupení, nespravedlivý útlak, tělesné a duševní nemoci a konečně smrt  lidská bída je zřejmým znamením přirozeného stavu slabosti, v němž se člověk nachází po prvotním hříchu a potřeby jeho spásy. Právě proto přitáhla soucit Krista Spasitele, který ji chtěl vzít na sebe a ztotožnit se s nejmenšími mezi bratry. "A také kvůli tomu jsou utlačovaní předmětem přednostní lásky ze strany církve, která od počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů, nepřestávala usilovat o to, aby je povznesla, aby je bránila a aby je osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými díly, které vždy a všude zůstávají nezbytné". 2449   Již ve Starém zákoně jsou všechna rozmanitá právní opatření (rok odpuštění, zákaz půjčovat peníze na úrok a zadržovat zástavu, povinnost dávat desátek, platit mzdu nádeníkům každý den, právo paběrkovat a sbírat klásky) ve shodě s výzvou Deuteronomia: "Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utiskovanému a potřebnému bratru" (Dt 15,11). Ježíš přijímá za své toto slovo: "Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte" (Jan 12,8). Tím nemaří pádná slova dávných proroků: kupují "nuzáky za stříbro, ubožáka za pár opánků ..." (Am 8,6), ale vybízí nás, abychom poznali, že je přítomen v chudých, kteří jsou jeho bratry:             Jednoho dne, když ji její matka kárala, že přijímá do domu chudé a nemocné, svatá Růžena z Limy jí bez váhání řekla: "Když sloužíme chudým a nemocným, sloužíme Ježíšovi. Nesmíme dopustit, aby chyběla pomoc našemu bližnímu, protože Ježíšovi sloužíme ve svých bratřích".