Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  • KOHO POSLOUCHÁŠ? 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

    Starozákonní čtení dnes slibuje příchod proroka, který bude takový, ba i větší než Mojžíš. Přitom Mojžíš je ten, který dělal divy a znamení v Egyptě a na celé cestě Izraele do zaslíbené země. Proto příslib někoho takového jako Mojžíš musel v Izraeli rezonovat celá staletí. Evangelium hovoří o Ježíšově vystoupení v kafarnaumské synagoze. Bylo to vystoupení s mocí, o které se hned začalo mluvit po celé galilejské zemi. Jistě mnohým tehdy přišlo na mysl, co přislíbil Bůh skrze Mojžíše a byli zvědaví na další Ježíšovy skutky i slova. Oba texty poněkud nečekaně spojuje žalm. Jakoby svým zvoláním - „Pane, dej, abychom poslouchali tvůj hlas a nezatvrzovali svá srdce“ - připomínal celé dějiny Izraele, plné odmítání proroků a nakonec i odmítnutí Mesiáše. Ale totéž se týká i Církve, věřících naší doby, kdy ochotněji než skutečného proroka Ježíše posloucháme všelijaké „proroky“ – politiky, influencery, podivné léčitele… A co je ještě horší, těmto lidem, kteří nemají s Bohem nic společného, ještě i věříme, debatujeme o jejich názorech, často s nimi souhlasíme. Ale když někdo vzpomene Ježíše, tak mnozí věřící jsou zticha, o Ježíši nemají co říct. Proto opakujeme: „Pane, dej, abychom poslouchali tvůj hlas a nezatvrzovali svá srdce.“ Je velmi důležité poslouchat Pána. Písmo, učení Církve, dobrá literatura či časopisy, setkání v malých skupinách, duchovní cvičení… – to vše jsou skvělé způsoby, jak srdce a mysl vytrvale zaměřovat na Pána. A zároveň nevěnovat pozornost, čas (k čemu je dobré sledovat v neděli ty televizní politické debaty?), prostředky (vždy je pro mě záhadou, proč si věřící kupují bulvár) tomu, co nás záměrně od Ježíše odvádí. Apoštol Pavel, ačkoli v jiné souvislosti, napsal Korinťanům: „Chci…, abyste se čestně a nerušeně připoutali k Pánu.“ Tak to čiňme. Cesta radosti je možná jen s Ježíšem, když ho posloucháme a jemu věnujeme veškerou pozornost.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • Zamyšlení OHLAŠOVÁNÍ S MOCÍ 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

    Proč Bohu záleželo na obyvatelích Ninive? A proč ti změnili své smýšlení i jednání na Jonášovo ohlašování zkázy? V čem byla jeho slova tak silná, že vyvolala takovou změnu? Neznáme všechny odpovědi. Ale víme, že Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Víme, že moc Božího slova je schopna dotknout se srdcí lidí a přinést jim pokoj a spásu. Proto i my, kteří jsme zakusili lásku Boha, jsme povoláni ohlašovat Ježíše a jeho dílo vykoupení, které je k dispozici každému člověku. Výsledek ohlašování – obrácení těch, co nás slyší – není v našich rukou, nemáme takovou moc. Možná proto tak málo se ohlašuje – neboť nemáme zajištěné výsledky a úspěch. Také máme před očima odstrašující příklad: v dnešním evangeliu slyšíme, jak začal své ohlašování Ježíš. Skončilo to na kříži. Vlastně neskončilo. Následovalo zmrtvýchvstání, seslání Ducha, apoštolské cesty a rozvoj Církve, který si nikdo ani ve snu nepředstavoval. Kdo ví, jak může skončit tvé ohlašování? Znáš-li byť jen jednoho člověka, který nezná a nemiluje Boha, ohlašování tě nemine. Je to přirozená součást života každého, kdo miluje Ježíše. (Tohle je „nebezpečné“ konstatování. Pokud totiž nechceš ohlašovat, tak vyvstává otázka: A skutečně miluješ Ježíše?) Ať nám je povzbuzením k ohlašování i Pavlovo konstatování: „Tvářnost tohoto světa se pomíjí" (1 Kor 7, 31). Obavy a strach z toho, co nám může udělat svět, jak bude reagovat na naše ohlašování, ať překoná jistota, že svět a všechno v něm se pomine, ale slovo Pánovo trvá navěky, naše ohlašování bude mít ovoce, které uvidíme celou věčnost. Když se budeš modlit za ochotu a sílu ohlašovat, pros i o to, aby tvé ohlašování doprovázely divy a znamení, která poslouchajícím umožní snadněji uvěřit.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • Zamyšlení 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - Iniciativa je na straně Boha

      Iniciativa je na straně Boha. On začíná první. To on promlouvá Samuelovi, který ho nezná, nezná jeho hlas, ačkoli žije přímo v Pánově chrámu. Ale poučený moudrým starcem se učí poslouchat Pánův hlas a Písmo říká, že „ani jedno jeho slovo nepadlo na zem“ (1 Sam 3, 19). Je to fascinující příběh. Ale o nic méně fascinující je i příběh Jana a Ondřeje. Jejich život byl zřejmě dlouho časem čekání na Mesiáše. I proto se přidali k Janovi a stali se jeho učedníky, neboť chtěli být blízko, až se Mesiáš zjeví. Možná si zpočátku i oni o Janovi mysleli, že on je tím vyvoleným. Ale Jan je nenápadně usměrní a ukáže na Ježíše. Ti dva neváhají, jdou za ním a osloví ho. Doba čekání skončila: „Našli jsme Mesiáše!“ (Jan 1, 41). Jakoby velkým obloukem přes staletí spojuje texty o těchto Božích mužích žalmista. Hovoří o čekání na Pána i o naplnění čekání: „…on se ke mně sklonil" (Ž 40, 2b). Zároveň však žalmista mluví o něčem, o čem Samuel ani první učedníci neměli ani ponětí při prvních setkáních s Bohem – o jejich poslání: „Do úst mi vložil novou píseň“ (v. 4a). Setkání s Bohem naplnění touhy po Pánově blízkosti totiž rozezvučí srdce, které již nemůže mlčet a svědčí o skutcích, které Bůh koná. Takové uvažování ve mně rozněcuje touhu slyšet Boha. Budu čekat, protože nic jiného mi nezbývá. Možná se ke mně skloní. Těším se na chvíli, kdy se ve mně rozezvučí nová píseň. Boha lze slyšet. On není němý a i dnes se mnou rád mluví. V hloubce mého srdce. Zakouším to během probdělých nocí, kdy v důsledku léčby nespím. Tak si s ním povídám. Nenamluví toho moc. Připomene mi pár lidí, za které se mám hned pomodlit, jiným mám zavolat (nedávno jsem volal bývalému kolegovi z práce, se kterým jsem se neviděl třicet let), upozorní mě, abych neztrácel čas uvažováním „co by bylo, kdyby…“, povzbudí mě, že jsem pro něj důležitý. A pak mu zpívám. Čekej na Pána. On se k tobě skloní a budeš zpívat o jeho mocných skutcích. Pokud to chceš, pokud po tom toužíš, pokud na to čekáš. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • Zamyšlení Sluha Ježíš (Křtu Páně)

    Slovo, ktoré mi v tento sviatok vždy ako prvé prichádza na um, je slovo sluha. Sluha je ten, kto z vlastného rozhodnutia vo všetkom a vždy hľadá prospech toho, komu slúži. (Viem, je to taká idealistic-ká definícia, ale aj Ježiš je ideálny, preto sa tu hodí.) Ježiš slúži Otcovi, hľadá jeho záujmy. Ježiš prišiel slúžiť tiež ľuďom, hľadať naše záujmy. Tým, že sa postavil do radu hriešnikov na brehu Jordánu a potom prijal z Jánových rúk krst, úplne sa zaradil medzi nás. „Lebo všetci zhrešili,“ píše svätý Pavol (Rim 3, 23). Ježiš nezhrešil, ale to pri Jordáne nikto nevidel. Hádam len Ján Krstiteľ niečo tušil: „Hľa, Baránok Boží...“ (Jn 1, 29. 36). (Ani Mária nezhrešila, tá však pre budúce Ježišove zásluhy a z milosti.) Ale ináč nám bol Ježiš podobný vo všetkom, aj v tom, že prijal Jánov krst pokánia. Akoby tým volal: „Som úplne ako vy všetci. Prišiel som, aby ste sa vy všetci stali ako ja. Viem, ako na to. Ak budete so mnou, zvládnete to.“ Náš hriech – myslím, že bez výnimky každý – je v tom, že chceme veci, problémy zvládať sami. Tvári-me sa, že nepotrebujeme sluhu, veď nežijeme v otrokárskej spoločnosti... A tým sa stávame otrokmi: seba samých, nedobrých vzťahov, modiel, politiky, práce, peňazí... Otrok je ten, ktorý musí slúžiť. Nie z vlastnej vôle, ale z nutnosti. Sluha Ježiš chce slúžiť aj tebe – ak mu to dovolíš, ak ho prijmeš nielen za svojho Pána, ktorému sa máš klaňať a poslúchať ho, ale aj za svojho Sluhu, ktorý ťa vedie k spáse. A Sluhu, ktorý ti vie zabezpečiť očis-tenie od hriechov a večný život, sa oplatí poslúchať. Len treba byť s ním. Byť s Ježišom je výsada i boj. Výsada, lebo je to jeho dielo a dar. Boj, lebo aj ja to musím chcieť. Ježiš, chcem byť s tebou. Teraz. Aj teraz. Aj v tejto chvíli. Aj v tejto sekunde. Byť s tebou. Ježiš, ďaku-jem, že vždy si so mnou. Vždy. Čo tak zasvätiť sa Kristovi – Sluhovi? A potom ho poslúchať, veď je „milovaný Syn“ (Mk 1, 11). Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • Zamyšlení Príbeh (Sviatok Svätej rodiny)

    Celý liturgický rok nám čítania zo Svätého písma a iné posvätné texty Cirkvi postupne predkladajú celý Ježišov príbeh. Prísľub Mesiáša, králi a proroci, očakávanie, zvestovanie, narodenie... I dnešné evanjelium o tom, ako Ježiš rástol a mocnel, plný múdrosti, je súčasťou tohto príbehu. Je však veľmi dôležité, nevy-hnutné, aby sme ho nesledovali zvonku ako nejaký film, ale vstúpili doň a stali sa jeho trvalou súčasťou. Tak polopatisticky povedané byť kresťanom neznamená chodiť v nedeľu do kostola, ráno i večer sa po-modliť, plniť nejaké prikázania..., ale žiť dennodenne, 24/7 s Ježišom, kráčať po Božích cestách, rásť a mocnieť, plný múdrosti. Len zapojenie do príbehu nám zaručuje prijatie vykúpenia a večnosť. Kto osta-ne mimo príbehu, kto si myslí, že si môže žiť vlastný príbeh, že dosiahne večnosť sám bez spojitosti s Ježišovým príbehom, ohrozuje svoj život. A to nie je rozumné. Keď dnes čítame pokyny Sirachovho syna, ako sa správať k rodičom, keď počúvame slová svätého Pavla, ako majú vyzerať naše vzťahy najmä v rodine, tak to nie je preto, aby Písmo na nás kládlo nejaké bremeno. Ale preto, aby sme svojou neznalosťou či priamo hlúposťou z príbehu nevypadli. Lebo neraz sa nám niečo môže zdať správne a chceme to robiť či podľa toho zmýšľať, no Boh nám vo svojom slove ukazuje mantinely – čo je v zhode s príbehom a čo mu odporuje. Robí to najmä cez Cirkev, ktorá je Kris-tovým tajomným telom, ktorej pápeži sú neomylní vo veciach viery a mravov, keď sa vyslovujú z moci svojho úradu. Náš príbeh je napínavý. Aj keď môže byť navonok úplne jednoduchý a niekomu sa môže zdať „abso-lútne nepodstatný“. Ale pre Boha je každý človek absolútne podstatný, lebo má miesto v jeho veľkom príbehu. Aj ty, čo čítaš tento text. Tvoje miesto je nezastupiteľné a si nenahraditeľný. Ani najmúdrejší a všemohúci Boh ťa nevie nahradiť. Tak vstúp dnes do chrámu s Jozefom a Máriou, so Simeonom a Annou a spolu s nimi hľaď na Ježiša, ktorý je svetlom, aby si videl. V jeho svetle potom pozeraj na svoj život, vyhadzuj z neho to, čo príbehu odporuje, a rozvíjaj to, čo ťa do príbehu vťahuje a zapája. Vo filme Kráľovstvo nebeské je scéna, pri ktorej veliteľ obrany Jeruzalema vyjednáva kapituláciu. Po dohodnutí všetkého sa Balian a Saladin rozchádzajú, keď sa zrazu rytier obráti a pýta sa: „Aká je cena Jeruzalema?“ Zaznie odpoveď: „Žiadna.“ A po chvíli: „Nesmierna.“ Tak je to aj s nami: náš život je zdan-livo bezvýznamný, ale v skutočnosti je nesmierne cenný. V Ježišovi. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • MARIA VE ŠKOLE (ČTVRTÁ ADVENTNÍ NEDĚLE)

      Nemám ve zvyku v těchto textech popsat o Panně Marii, pokud nepadne nějaký její svátek přímo na neděli. Dnes to však bude o ní… Když jsme kdysi ve formaci několik týdnů probírali téma Panna Maria, přečetli jsme z lekcionářů všechny texty Starého i Nového zákona, které Církev na Boží Matku vztahuje. Je jich kolem třiceti. Dávají velmi ucelený pohled na to, kým vlastně Maria je. Ale ze všech vlastností, které jsme probírali, mi nejvíc v paměti i srdci utkvěl pohled na Marii jako na Ježíšovu učednici. Vzpomněl jsem si na to při čtení dnešního evangelia o Zvěstování, které bych nazval: Maria vstupuje do Ježíšovy školy. V mnoha věcech, které Maria prožívala, ji neumíme následovat. Matka a zároveň panna, milostiplná, nanebevzatá, sedmibolestná… to vše jsou pro nás nedosažitelné mety. Ale žít s Ježíšem a být mu k dispozici je něco, v čem můžeme Marii ochotně a úspěšně napodobovat. Základem toho všeho u Marie bylo rozhodnutí – to z dnešního evangelia. A pak jeho věrné dennodenní uskutečňování. „Potřebuji Ježíši navařit. Musím mu zalátat tu díru na šatech. Dnes budu prát. Je třeba zamést. Půjdeme pro vodu, vezmu Ježíše s sebou…“ Celý den naplnit jednáním, mluvením, myšlením, které je soustředěno na Ježíše. Jak jsem to psal v jednom z nedávných textů, potřebujeme být Ježíši k dispozici. To je Ježíšova škola. Už jsi do ní vstoupil? Pokud nevíš, jak se v ní chovat, koukej na Marii. Pere, vaří, uklízí… s Ježíšem. To vše jsou obyčejné věci, které však ve spojení s Bohem dostávají rozměr věčnosti. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • Zamyšlení BŮH MI DŮVĚŘUJE (TŘETÍ ADVENTNÍ NEDĚLE)

      Dnes ráno při modlitbě mě Pán Bůh zaskočil. Řekl mi: „Důvěřuji ti, že tento den zvládneš.“ Vždy mě taková slova překvapí. Já bych měl důvěřovat Bohu. Ale Bůh říká, že on důvěřuje mně. Je to až neuvěřitelné - Bůh stvořil nový den, daroval mi ho a chce, abych toto dílo dokončil. Chápeš? Já, obyčejný človíček, mám pracovat na dovršení toho, co Bůh začal. Bůh mi věří, že to zvládnu! Je to jakoby Michelangelo rozpracoval Pietu a pak mi řekl: „Dokonči to!“ Dnešní texty k tomu uvádějí, že Bůh mi dal vše potřebné k tomu, abych tento den zvládl. Pomazal mě, oděl rouchem spásy, zahalil pláštěm spravedlnosti (viz Iz 61, 1. 10). Maria ve svém chvalozpěvu k tomu přidává: „Velké věci mi učinil ten, který je mocný“ (Lk 1, 49). Bůh ze své strany udělal všechno, abych tento den prožil na jedničku. Mým úkolem je – jako Maria – spolupracovat s touto milostí. Jak konkrétně? Možná tak, jak nás k tomu volá apoštol Pavel: „Radujte se! Modlete se. Vzdávejte díky. Vše zkoumejte. Držte se toho, co je dobré. Chraňte se zla v jakékoli podobě“ (srov. 1 Sol 5, 16–22). Evangelista Jan k tomu přidává úkol dávat svědectví o světle. Dostal ho sice přímo Jan Křtitel, ale každý, kdo se setkal se Světlem, je povolán vydávat o Světle svědectví. Někdy až bolestně vnímám, jak mnozí křesťané stále nerozlišují mezi světlem a temnotou. Stav naší společnosti (kde se ještě hodně lidí hlásí ke křesťanství) je toho jasným důkazem… I reakce na poslední pastýřský dopis našeho otce biskupa odhalují, jak mnozí upřednostňují temnotu svého „já to tak cítím“ před světlem jasného učitelského úřadu (pastýřský list žilinského biskupa). Jak Jan vydával svědectví o světle? Nejen tím, že ukázal na Ježíše, ale také tím, že poukazoval na temnotu: „Nesmíš žít s manželkou svého bratra!“ (Mk 6, 18). Stálo ho to život. Neboť chránil sebe i tehdejší společnost před zlem. Pokud bych měl poradit někomu předsevzetí na Advent či do nového roku, asi bych mu doporučil učit se rozlišovat temnotu od světla. Učit se hledět na svět a všechno, co je v něm, Božíma očima. Chránit se zla v jakékoli podobě. Ale k tomu potřebuji denně být se Světlem. V hloubce srdce.   Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • Zamyšlení POTĚŠUJÍCÍ BEZMOCNOST (DRUHÁ ADVENTNÍ NEDĚLE)

      Bůh prostřednictvím proroka Izaiáše dnes dává velmi důležitý pokyn pro všechny kazatele: „Mluvte k srdci“ (Iz 40, 2). Pokud chci někoho potěšit, povzbudit, odklonit od zla, tak jen mluvení k srdci může být účinné. Samozřejmě, ve spojení s Boží milostí. Tak se pokusím nyní promluvit k tvému srdci, milovaný čtenáři těchto písmenek. Kráčení cestou radosti, jak jsem nazval svá zamyšlení v tomto liturgickém roce, přináší pro mě dnes nečekaný pohled. Prorok totiž říká známé věty o kopcích, které mají být sníženy, a údolích, která se mají zvednout. Obvykle se přitom připomíná naše úsilí něco s sebou udělat (například adventní předsevzetí). Ale mně dnes přišla na mysl bezmocnost: „Copak dokážu snížit nějaký kopec? Nebo zvednout údolí?“ A tehdy jsem pochopil, že vyrovnání cest, vyplnění údolí, snížení hor je výsledkem působení Boží moci. Bůh řekl a stalo se. Velmi mě toto poznání potěšilo. Ne moje námaha, ale moje ochota nechat Boha jednat v mém životě zajišťuje uskutečnění tohoto Božího slova. Toto poznání je pro mě osvobozující. Není totiž podstatný výkon, ale spolupráce s milostí – být Bohu k dispozici, aby mě mohl přetvářet. Jsou za tím denně možná desítky drobných rozhodnutí, když se vzdávám svých cest a snažím se být na té Boží. Před pár lety mi jedna známá vyprávěla o tom, jak léta bojuje s jistým problémem. Řekl jsem jí na to, aby přestala bojovat, ale šla k Bohu a dala mu svůj problém k dispozici. Ohromně se jí ulevilo, neboť najednou pochopila, že změnu nepřinese její úsilí, ale přijetí Boží moci. Izaiáš i žalmista dnes mluví k srdci věřícího člověka. Ne výkon, ale důvěra: Bůh jedná! A přestože svatý Petr mluví o tom, jak svatě a nábožně musí žít ti, co očekávají toužebně příchod Božího dne (viz 2 Pt 3, 11–12), „svatě a nábožně“ vůbec nemusí znamenat množství modliteb, mší, zpovědí… Ale být Bohu k dispozici pro konání dobra, což je v podstatě jednoduché, máme-li srdce osloveno Božím slovem. S námi je ten, který nás křtí Duchem Svatým (viz Mk 1, 8). Dovolme Ježíši jednat to každý den. Potom sám Boží Duch v nás připraví cestu Pánu.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • P. Roman Vlk - ADVENT - Jsem tvé uzdravení

      Seriál na každý den doby adventní. Pomáhá objevit, kým pro nás Bůh je.   Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz   ESHOP: https://vlcidoupe.cz/obchod   INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe   FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe   MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   P. Roman Vlk | ADVENT | Jsem tvé uzdravení

  • Zamyšlení RADOSTNÉ BDĚNÍ (PRVNÍ ADVENTNÍ NEDĚLE)

      S končícím liturgickým rokem se ve mně stále naléhavěji ozývala otázka: „Jaké téma zvolit pro nový liturgický rok? Psát vůbec?“ Odpověď na druhou otázku byla jasná. Otec biskup mi v rozhovoru, když mi volal po mé operaci, řekl, že mám psát, pokud budu moct. Biskupa je třeba poslouchat, a protože ještě zvládám, tak píšu. Ale na jaké téma? Odpověď mi před pár týdny dala píseň. Při rekapitulaci toho, co jsem uplynulý rok popsal, se mi totiž v srdci objevila dávná mládežnická píseň: „Našel jsem cestu do radosti, našel jsem cestu do ráje. Po této cestě do věčnosti kráčíme spolu ty a já. Aleluja…“ (Celý text najdeš například zde: http://www.iskra.sk/duurko/texty/spevnik/0085.htm) Při hledání Boha se mi stále jasněji rýsovala cesta radosti. Radost z probuzení. Radost z toho, že Pán otevírá mé rty a má ústa hlásají jeho slávu. Radost z toho, že můžu do nového dne vstupovat s písní chvály… Nerozepisuji další radosti, neboť by to bylo několik A-čtyřek radosti za jediný den. Tak jsem zmínil jen radosti při první modlitbě dne, při pozvání, kdy se modlím Žalm 100. A tak vám nabízím možnost projít takovou cestou radosti při čtení mých textů nejbližší liturgický rok - tedy pokud budu zvládat psát. Bude to cesta jednoduchá, snadná. A bojovná. Prvním krokem této cesty v této době je důvěra. Neboť nám Bůh dal všechno, „nechybí nám žádný dar milosti“ (srov. 1 Kor 1, 7). Copak nás přesně to neučí Boží Milosrdenství? „Ježíši, důvěřuji ti!“ Důvěru vyjadřuje také prorok: „Pane, ty jsi náš Otec!“ (Iz 63, 16; 64, 7). I druhý krok je nenáročný, obyčejný: „Bděte!“ (Mk 13, 37). Dávám pozor na to, co dívám, co poslouchám, co říkám, co dělám. Všechno s Bohem, nic bez Boha. Ano, je třeba se to učit, což může být namáhavé, ale velmi to usnadňuje směřování k věčnosti. Důvěra a bdění přinášejí radost prožívání blízkosti Boha. On přijde a já se ho nemusím bát (jen mám před ním bázeň), neboť ho čekám s důvěrou. Našel jsi cestu do radosti? Pojď se mnou a najdeš. Jdeme domů, k Ježíši.  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/