Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Poselství Svatého otce Františka ke 3. Světovému dni prarodičů a seniorů

      Foto: Vatican Media Drazí bratři a sestry, „Jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení“ (Lk 1,50) je tématem 3. Světového dne prarodičů a seniorů. Toto téma nás přivede k jednomu požehnanému setkání – setkání mladé Marie a její starší příbuzné Alžběty (srov. Lk 1,39-56). Alžběta, naplněna Duchem Svatým, se obrací k Boží Matce slovy, která po tisíciletích dávají rytmus naší každodenní modlitbě: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého“ (v. 42). A Duch Svatý, který již sestoupil na Marii, ji pobízí, aby odpověděla svým Magnificat, v němž hlásá, že Pánovo milosrdenství trvá od pokolení do pokolení. Duch Svatý žehná a doprovází každé plodné setkání mezi různými generacemi, mezi prarodiči a vnoučaty, mezi mladými a seniory. Bůh si totiž přeje, aby mladí lidé potěšili srdce seniorů a čerpali moudrost z jejich životních zkušeností, jako to učinila Marie u Alžběty. Ale především si Pán přeje, abychom seniory nenechávali osamělé, abychom je neodsouvali na okraj, jak se to dnes, bohužel, příliš často děje. Je krásné, jak blízko k sobě letos má slavení Světového dne prarodičů a seniorů a Světového dne mládeže. Oba mají jako téma Mariinu „chvatnou“ návštěvu (srov. v. 39) Alžběty a vedou nás k zamyšlení nad vztahem mladých lidí k seniorům. Pán doufá, že mladí lidé při setkání s nimi přijmou výzvu, aby uchovali jejich vzpomínky a díky seniorům poznali dar sounáležitosti s širšími dějinami. Přátelství staršího člověka pomáhá mladému, aby nezplošťoval život na pouhou přítomnost a pamatoval na to, že ne všechno závisí na vlastních schopnostech. Starším lidem, naopak, přítomnost mladého člověka skýtá naději, že to, co prožili, se neztratí, a že se jejich sny uskuteční. Zkrátka, Mariina návštěva u Alžběty a vědomí, že Boží milosrdenství se přenáší z jedné generace na druhou, odhalují, že nemůžeme kráčet – nebo se dokonce spasit – sami a že Boží zásah se vždy projevuje v celku, v dějinách národa. Sama Maria to říká v modlitbě Magnificat, když jásá v Bohu, který vykonal nové a překvapivé divy, věrný příslibu danému Abrahámovi (srov. v. 51-55). Abychom lépe přijali Boží styl jednání, pamatujme, že čas je třeba prožívat v jeho plnosti, protože největší skutečnosti a nejkrásnější sny se neuskutečňují v jednom okamžiku, nýbrž prostřednictvím růstu a zrání: na cestě, v dialogu, ve vztahu. Proto ti, kdo se soustředí pouze na okamžitou situaci, na vlastní výhody, kterých je třeba rychle a dravě dosáhnout, na to, aby měli „všechno a hned“, ztrácejí ze zřetele Boží působení. Jeho plán lásky, naopak, zahrnuje minulost, přítomnost i budoucnost, pojímá a spojuje generace. Je větší než my, ale zahrnuje každého z nás a v každém okamžiku nás volá, abychom pokračovali vpřed. Pro mladé lidi to znamená, že mají být připraveni vymanit se z pomíjivé přítomnosti, v níž nás může virtuální realita uvěznit a zabránit nám dělat konkrétní skutky. Pro starší lidi je to výzva k tomu, aby si nevšímali úbytku fyzických sil a nelitovali promarněných příležitostí. Hleďme kupředu! A nechme se utvářet Boží milostí, která nás z generace na generaci osvobozuje od setrvačnosti a od lítosti nad minulostí. V setkání Marie a Alžběty, mládí a stáří, nám Bůh dává svou budoucnost. Mariina cesta a Alžbětino přijetí nám totiž otevírají dveře ke zjevení spásy. Skrze jejich objetí proniká s radostnou něhou do lidských dějin Boží milosrdenství. Rád bych proto všechny povzbudil, aby nad tímto setkáním rozjímali, aby zavřeli oči a představili si jako na fotografii ono objetí mezi mladou Matkou Boží a starší matkou svatého Jana Křtitele, představili si ho v mysli a promítli do svého srdce, aby si ho uchovali v duši jako zářivou vnitřní ikonu. A dále bych vás chtěl vyzvat, abychom přešli od představ ke konkrétním činům, abychom něco udělali pro prarodiče a seniory. Nenechávejme je osamělé, jejich přítomnost v rodinách a společenstvích je cenná, umožňuje nám poznat, že sdílíme stejné dědictví a jsme součástí národa, jehož kořenů si vážíme. Právě senioři nám předávají naši příslušnost ke svatému Božímu lidu. Církev i společnost je potřebuje. Předávají přítomnosti minulost, která je nezbytná pro budování budoucnosti. Važme si jich, neochuzujme se o jejich společnost a je neochuzujme o tu naši. Nedovolme, aby byli senioři odsunuti na okraj společnosti! Světový den prarodičů a seniorů má být takovým malým jemným znamením naděje pro ně i pro celou církev. Proto opět vyzývám všechny – diecéze, farnosti, sdružení, společenství – aby jej slavili a zaměřili se na přemíru radosti z obnoveného setkání mladých a starých. Vám, mladým, kteří se chystáte na cestu do Lisabonu nebo kteří budete Světový den mládeže prožívat ve svých domovech, bych chtěl říci: Než se vydáte na cestu, jděte navštívit své prarodiče, navštivte některého osamělého starého člověka! Jeho modlitba vás bude provázet a vy si ve svých srdcích ponesete požehnání z onoho setkání. Vás, seniory, prosím, abyste doprovázeli modlitbou mladé lidi, kteří se chystají slavit Světový den mládeže. Tito mladí lidé jsou Boží odpovědí na vaše prosby, plodem toho, co jste zaseli, znamením, že Bůh svůj lid neopouští, ale vždy ho omlazuje fantazií Ducha Svatého. Drazí prarodiče, drazí starší bratři a sestry, kéž na vás sestoupí požehnání z objetí Marie a Alžběty a naplní vaše srdce pokojem. S láskou vám žehnám. A vy se za mě modlete, prosím.   V Římě u sv. Jana v Lateránu 31. května 2023, na svátek Navštívení Panny Marie            FRANTIŠEK

  •

    Zamyšlení MOUDROST (15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Otevři si dnes (i zítra, pozítří…) Bibli a čti, čti a čti… dokud tě neosloví nějaké slovo, věta. Tu pak přijmi jako semeno do svého srdce a pros Pána, aby to slovo uskutečnilo dílo, ke kterému bylo posláno (srov. Iz 55, 10–11). Pros Pána, aby navštívil zemi tvého srdce a požehnal rostlinu (viz responsoriální verš), která z daného slova začíná růst. Léta čtu Písmo a vždy v něm objevím něco nového. Nyní o prázdninách se snažím každý den přečíst něco z Knihy Pláč. A hledám slovo, které by mi zakořenilo v srdci. V těchto dnech je to tento verš: „Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích!“ (Pláč 3, 41). Žiji v naději, že tato kniha a možná právě tento verš přinese bohatou úrodu - nejen pro mě, ale zejména pro lidi, se kterými žiji: Každodenní čtení Božího slova totiž ve mně vzbuzuje touhu pozdvihovat své srdce spolu s jinými, aby v mnoha srdcích klíčilo Boží slovo a přinášelo bohatou úrodu. Chci se o své objevy a prožívání Božího slova dělit nejen anonymně na těchto webových stránkách, ale s konkrétními lidmi, které vidím tváří v tvář. Milovaný Bože, jak to udělat? Po měsíci, ve kterém jsme poslouchali texty o vyvolení, poučení a rozeslání apoštolů, přicházejí texty o setí, o sklizni, o pokladu na poli či vzácné perle. Jsou o bohatství, které má Bůh pro nás připravené a které nám již nyní ve svém slově hojně dává. Přijímejme ho jako moudří, kteří vědí, jaký je jejich cíl a jaké je jejich poslání v tomto životě. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení POKORA A JÁSOT… (14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    V čem spočívá pokora Boha? Hledám odpověď, neboť o pokoře Páně zpíváme jak v responsoriu, tak o sobě mluví Ježíš v evangeliu. Podle mě jedním z aspektů pokory Boha je jeho nesmírná důvěra v lidi. Tři neděle jsme nyní poslouchali evangelium o vyvolení Dvanácti a jejich rozeslání. A když se vrátili, tak dnes slyšíme o radosti Ježíše - Bohočlověka, který jásá nad jejich úspěchy. Bůh si všechno mohl udělat sám. Ale neudělal. Rozhodl se, že potřebuje lidi, kterým důvěřuje, že uskuteční jeho dílo. Něco z toho si uvědomuji každé ráno, když děkuji za nový den, který Bůh přidal k mému životu. Ale nepřidal mi ho proto, abych ho nějak převegetil, ale abych zvelebil jeho království. Svými drobnými, každodenními činy, svou modlitbou, snášením utrpení, radostí z jeho darů… Je až neuvěřitelné, že Bůh, který mohl stvořit naprosto hotový a dokonalý svět (a takový ho i stvořil), se rozhodl, že nám dá podíl na svém díle – abychom ho zkrášlili, dotáhli do konce. On udělal téměř všechno – ale dokončení, podpis nechal na nás. Neuvěřitelné! V tom je pokora Boha, který sebe postavil do pozadí, abychom my mohli sklidit slávu. Toto poznání však má také nás vést k pokoře. Přestože každý den nějak dokončujeme Boží dílo, máme na něm podíl, musíme pokorně přiznat, že naše práce/utrpení/kříže/radosti jsou také darem Boha. Všechno máme od něho. I ten náš pomyslný autorský podpis je jeho darem. Proto oslavujme Pána! Neboť vše, co činíme pro zvelebení nebeského království, je darem Boha. Ať už vaříme oběd nebo zametáme chodník, ať hlásáme silná slova evangelia nebo jen říkáme vtipy pro rozveselení smutných lidí, všechno má cenu pro nebe. Pokud to děláme s Pánem. A víš, co mě ještě na Bohu fascinuje? Že plesá a jásá, že se raduje, když se nám něco povede. Jakoby celý úspěch připisoval nám… A přitom bez něj nemůžeme ani dýchat… Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení BŮH TI VĚŘÍ! (13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Pamatuješ si, že před dvěma týdny jsem psal o našem povolání být Božím vlastnictvím, jeho královskými kněžími a svatým národem? Z tohoto povolání jsem odvodil, že máme nezastupitelnou úlohu v dnešní společnosti ohlašovat Ježíše Krista, a to zmrtvýchvstalého. Před týdnem jsem k tomu přidal myšlenku o boji – ne proti něčemu (např. proti gender ideologii či potratům), ale za něco: abychom se snažili znát Pána a bojovali o to, aby i jiní ho poznávali. Dnešní texty to připomínají zpěvem před evangeliem, který je odezvou prvního čtení před dvěma týdny: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý; rozhlašujte, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.“ Pokud toto nedostaneme do popředí našeho smýšlení, tak stále jen budeme proti někomu či něčemu bojovat. Ale my jsme povoláni ohlašovat slavné skutky našeho Boha! Jsme povoláni poznávat Pána a snažit se, aby ho i jiní poznávali – zejména tak, že v nás budou poznávat svaté Boží lidi. Jako například Sunamitka, která poznala, že takovým člověkem je prorok Elíša. Vyplatí se přečíst celý ten složitý příběh ze 4. kapitoly Druhé knihy králů, neboť nešlo jen o odměnu pro ty, kteří přijali „proroka jako proroka“ (Mt 10, 41). Šlo i o projevy moci, když prorok vzkřísil mrtvého chlapce. Vzpomínáš, co Ježíš přikázal apoštolům? A že je náš úkol, naše povolání jedinečné a nezaměnitelné, dokazují i dnešní Ježíšova slova při rozesílání Dvanácti. Požaduje jasné postoje, rozhodnost, zaměření se na jednu věc - na něj, na Ježíše, na království. Ano, slibuje přitom odměnu, velkou odměnu - pro poslané i pro ty, co jeho posly přijímají -, ale odměna je jen „návnadou“, abychom své poslání plnili ochotněji, s větší důvěrou a s větším nasazením. Bůh ti věří (jak věřil Dvanácti), že na to máš. Ježíš nám řečí při rozesílání Dvanácti nabízí pevný pokrm, který je třeba pořádně přežvýkat a dobře strávit (k tomu viz Žid 5, 11–14). A pak jednat, aby tak všichni kolem nás poznali Pána, aby všichni věděli, že jsme svatí Boží lidé. Neboť Bůh je naše „síla a nádhera a jeho přízní se zvedá naše moc“ (srov. Ž 89, 18). Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    P. Roman Vlk - NEVÝSLOVNÝ DAR – zpověď

    Pro příjemně strávený prázdninový čas můžete využít seriály z Vlčího doupěte: Stop Start se svatými a Příběhy z Vlčího batůžku.   Na webu vlcidoupe.cz je možnost zaregistrovat se pro odběr informačních emailů a na začátku týdne či v den svátku světce Vám přijde odkaz na video.    Roman Vlk | NEVÝSLOVNÝ DAR | zpověď

  • Sazovice zvou na mši s našimi biskupy

  • Zamyšlení BOJ! (12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    V některých filmech jsou nádherné scény, kdy vůdce vojska má před bojem burcující řeč ke svým bojovníkům. Pamatuji si na takovou scénu asi z filmu Vinnetou, kde na bojové poradě náčelníci vstávají, chytají své kopí a zabodávají je do země se zvoláním: Boj! Mám ty chvíle rád. Naskakuje mi husí kůže a říkám si: Chtěl bych mít takového vůdce, chtěl bych bojovat takový boj. Vzpomněl jsem si na ty scény při čtení dnešního evangelia. Ježíš nemá jemnou a laskavou řeč. On burcuje do boje: Nebojte se! Vyznejte! Rozhlašujte! Jeremiáš zase mluví o Bohu, že je mocný bojovník. Takový je i můj Bůh – mocný, hrozný, bojující, vítězný. Už teď se těším, jak zahrne věčnou, nezapomenutelnou hanbou ty, kdo mě pronásledují – tedy ďábla (viz Jer 20, 11). Při takovém pohledu nabývá jiný rozměr i žalm – hovoří sice o potupě, hanbě a urážkách, ale není nářkem nad vlastní bídou. Je mocným vyznáním Božího bojovníka, který ví, že Bůh nepohrdá svými, když jsou v zajetí (Ž 69, 34). Je vyjádřením důvěry v Boha, který vede vítězný boj. Takový můj myšlenkový sled se může zdát nečekaný a zvláštní. Ale má to svůj důvod. Tento týden se v posvátném čtení Liturgie hodin čtou úryvky z Knihy soudců. Velmi mi popisované události připomínají naši situaci, kdy roste útlak věřících, ale také lhostejnost a nezájem o Boží věci u pokřtěných. Při čtení těch textů ve mně rostla touha po boji. Burcovat, povzbuzovat, naléhat… Tak se nebojme! Ježíš je tady! Jsem-li s Ježíšem, pokud ho vyznávám před lidmi, i on se ke mně přizná před svým Otcem (srov. Mt 10, 23). Jedno nesmím – nesmím mlčet. Boj! Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Prázdniny s Vlčím doupětem

      Pro příjemně strávený prázdninový čas můžete využít seriály z Vlčího doupěte: Stop Start se svatými a Příběhy z Vlčího batůžku.   Na webu vlcidoupe.cz je možnost zaregistrovat se pro odběr informačních emailů a na začátku týdne či v den svátku světce Vám přijde odkaz na video.   Vlčí doupě – Nechte děti přicházet ke mně

  • Zamyšlení NIKDY NEBUDU APOŠTOLEM (11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Přestože se na první pohled může zdát, že povolání apoštolů je hlavním tématem dnešního evangelia, dovolím si tvrdit, že tato událost je jen ilustrací jiné, mnohem důležitější události – povolání izraelského národa a v konečném důsledku povolání Církve k tomu, aby byly vlastnictvím Boha, jeho královským kněžstvím a svatým národem (viz Ex 19, 5–6). Teprve z tohoto povolání a jeho přijetí pak vyplývá úkol ohlašovat „nebeské království“ (Mt 10, 7). Izraelité sice přijali pravdu, že jsou zvláštním Božím vlastnictvím, ale další povolání – královské kněžství a svatý národ – nenaplnili. Zaměřili se na svou svatost a nekompromisně se oddělovali od pohanů. Přitom jejich úkolem jako kněží bylo nejen přinášet oběti, ale i pohanům zvěstovat pravého Boha a umožnit jim, aby se staly součástí Božího království. Jako svatý národ měli ostatním ukazovat příklad radostného života s Bohem a tímto svědectvím je přitáhnout k Bohu. I my jsme povoláni – namísto Izraele – ohlašovat vykoupení, přinášet oběti a dávat příklad svatého života. I my jsme však zároveň ohroženi stejným pokušením - pýchou na to, že jsme Božím vlastnictvím, a zájmem jen o "svou svatost". Proto Ježíš ilustruje toto povolání konkrétním povoláním svých učedníků, kterým svěřuje úkol ohlašovat a dává jim moc jednat Boží skutky, aby i lidé „mimo“ uvěřili a stali se součástí vyvoleného lidu. Pokud chceme dosáhnout svatosti, nepodaří se nám to bez plnění úkolu ohlašovat a svědčit. Něco jako „moje svatost“ totiž neexistuje, pokud mi na srdci neleží svatost – spása – lidí, se kterými žiji. Pro někoho to může být jeho nejbližší rodina, jiný se dokáže starat o spásu kolegů v práci či sousedy na ulici, jsou takoví, co usilují o záchranu politiků… Písmo to vyjadřuje slovy Jeruzalém, Judea, Samaří, kraj země (viz Sk 1, 8). Když po těchto úvahách čteme či slyšíme stý žalm, najednou ho můžeme vnímat z jiné perspektivy. Je voláním k pohanům, aby jásali na chválu Pánu. Nelogické? Asi ano, ale je to plnění úkolu ohlašovat. Neboť žalmista dále říká, jak je jeho Bůh - dobrý, milosrdný, věrný. Vyplatí se věřit takovému Bohu? Nikdy nebudu apoštolem. To bylo specifické povolání Dvanácti. Ale jsem povolán být Božím vlastnictvím, královským knězem, členem svatého národa. Přijal jsem toto povolání? Jak ho dnes/zítra/tento týden naplním? Koho vyzvu k jásotu k Boží chvále, neboť Pán je ke mně dobrý a milosrdný? Pohané, jásejte! Vy všichni, co nevěříte Bohu, jásejte! Vy, co jste křesťany jen podle jména, ale ne životem, jásejte! Nebo náš Pán je Bůh! Ne váš, ale náš! Jásejte, neboť tento Bůh, který je dobrý, věrný a milosrdný, se chce stát i vaším Bohem, abyste prožívali to, co my. A my jsme jeho lid, on je nás stvořitel a jemu patříme. Pohané a všichni nevěřící, jásejte, neboť se přiblížilo nebeské království! My jsme jeho předvojem, neboť patříme Kristu. On křísí mrtvé, uzdravuje nemocné, léčí malomocné, vyhání zlé duchy. Zkuste a přesvědčte se, jak dobrý je Pán. A pak s jásotem vstupte před jeho tvář. Bůh vás rád přijme za své vlastnictví. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    Zamyšlení CO JE VÍC, NEŽ MŠE SVATÁ? (10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

    Všimni si, jak nás Ježíš učí poznávat Boha. Nejprve jedná – projeví milosrdenství Matoušovi a pak na hostině u něho i mnoha celníkům a hříšníkům. Když se do toho strážci zákona „obují“, tak je učí o Bohu, který žádá milosrdenství, ne oběť. Ježíš tak přímo navazuje na slova proroka Ozeáše, který hovoří o lásce, kterou Bůh požaduje, nikoli oběť. K tomu dodává větu, na kterou často zapomínáme: Bůh chce, abychom ho poznávali. I to je důležitější než oběť. Kdybychom si Ozeášův výrok (i Ježíšovu citaci) přeložili do dnešního jazyka, tak se dostaneme k nečekanému vyjádření: Bůh chce lásku a poznání více než naše mše svaté. Neboť když jdu na mši svatou, ale neprojevuji lásku, nejsem milosrdný, tak taková mše je pak jen modlou, které se klaním („vždyť jsem byl v neděli na mši, splnil jsem příkaz“), ale není slavností, kterou poznávám a slavím Boha ve společenství věřících. Aby tomu tak nebylo, aby naše přinášení oběti v neděli bylo Bohu vždy milé, musí naše slavení předcházet láska a milosrdenství. A po takovém slavení zase mají následovat skutky lásky a milosrdenství, neboť slavení liturgie nás k tomu zavazuje. Naše dnešní poznávání Boha nás proto bude bolet. Neboť je jednodušší plnit nějaký příkaz (v neděli a zasvěcený svátek se účastnit mše svaté), než celý týden být plný lásky a milosrdenství. Je snazší jít v neděli na mši svatou, než celý týden usilovat dennodenně poznávat Boha. Jak budu tento týden poznávat Boha? Komu dlužím projevy lásky, komu mám projevit milosrdenství? Zkus si dát na tyto otázky konkrétní, jmenovité odpovědi. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/