Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  •

    Misijní neděle v naší farnosti

      Již tuto neděli se připojíme k tradici Světového dne misií, který se slaví v církvi na celém světě již od roku 1926. Tradičně k ní posílá papež své poselství a letos navíc u příležitosti 180. výročí založení Misijního díla dětí a 150. výročí narození zvláštního a vzácného člena Misijního díla dětí: svaté Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií poslal papež František taky list dětem. Věděli jste, že Misijní jarmark je záležitostí především dětí, které mohou takto pomoci dětem po celém světě? I v naší farnosti máme tzv. Misijní klubko, skrze nějž jsou děti zapojeni do Papežského misijního díla dětí. Dokument, jak tato činnost vznikla i v naší zemi, najdete zde.   Více na https://www.missio.cz/   Můžu se zeptat: Co je to Misijní klubko?

  • Mše svatá – Smyl gest a postojů v liturgii církve

      Liturgická praxe ukazuje, že je dobré si občas připomenout některé zásady a vracet se ke kořenům. Proto ČBK vypracovala přiložený materiál a doporučila ho všem diecézím, aby se nejen nabídl základ sjednocení našich postojů při liturgii, ale abychom ji lépe slavili, hlouběji prožívali a více z ní čerpali pro svůj život s Kristem, vždyť celý náš život má být oslavou Boha i svědectvím pro svět. Dobře slavená liturgie je vrcholem našeho života i duchovním zdrojem pro život.   Jan Graubner, předseda České biskupské konference   Olomouc 1.10.2000     Smysl gest a postojů v liturgii církve   Různé prvky mše Úvod                Obnovená liturgie umožňuje celebrujícímu knězi větší spontánnost, přizpůsobení okolnostem a povaze bohoslužebného shromáždění. Přesto může každý z nás sklouznout do určitého stereotypu nebo si vytvořit návyky, které neodpovídají duchu ani liteře pokynů uvedených ve Všeobecném úvodu k Římskému misálu nebo přímo v rubrikách. K liturgii je třeba přistupovat s úctou, abychom neumenšovali působení Ducha svatého, nezastiňovali samotného Krista a neupadli do rutiny profesionálních obřadníků.                 Všeobecný úvod Římského misálu obsahuje mnoho podnětů, které je třeba promýšlet a dokonce prorozjímat a vracet se k nim, aby liturgie, kterou slavíme, byla jak naším  osobitým projevem, tak i autentickou liturgií církve. Tento text chce  posloužit při děkanských či vikariátních konferencích ke společnému zamyšlení a diskusi o tom, jak konáme to nejcennější, co nám bylo svěřeno, jak sjednotit to, co má být vyjádřením jednoty, a jak šířeji využívat možností, které mohou osvěžit liturgické slavení.                  Liturgická komise ČBK uvítá, vzejdou-li z děkanských či vikariátních konferencí připomínky a podněty, které by mohly posloužit všem.   Čtení Božího slova a jeho výklad         Když čteme Písmo svaté, vstupujeme do vztahu k Bohu, který žije v těchto slovech, protože jsou jím vnuknuta. Božská inspirace není ukončená událost minulosti, nýbrž působí i dnes. „Neboť neviditelný Bůh promlouvá ze své přehojné lásky k lidem jako k přátelům (srov. Ex 33,11; Jan 15,14 - 15) a s nimi se stýká (Bar 3,38), aby je pozval ke svému společenství a do něho je přijal” (DV 2 ).         Z úcty k Božímu slovu by měl předčítající vyčkat, až dojde ke zklidnění, aby biblický text zazněl do soustředěného ticha. Je vhodné využívat možnosti krátkých úvodů k jednotlivým čtením a také více dbát na slyšitelnost a srozumitelnost a dobře si čtení připravit. Jedním ze základních předpokladů je dobře fungující rozhlas. Je třeba též pamatovat na nedoslýchavé. Někde mají vyhrazeno několik míst se sluchátky. Protože se většinou střídá u mikrofonu více lidí, je vhodné, aby jeden z přisluhujících podle potřeby upravil výšku mikrofonu.         Vzhledem k tomu, že z lekcionáře  a evangeliáře  čteme  Boží slovo, je třeba dbát na to, aby se s  těmito knihami  zacházelo s patřičnou úctou a nepoužívaly se knihy již opotřebované. Používání volných listů nebo laciných brožurek znevažuje význam Božího slova a neumožňuje opravdové vzdávání poct (políbení, okuřování). Účinnost Božího slova se zvyšuje živým výkladem, tj. homilií, která je součástí bohoslužby (srov. IG 9). Má ji mít obvykle sám celebrující kněz, nebo některý z koncelebrantů či asistující jáhen (srov. IG 42). Vzorem homilie je Kristův komentář v synagoze v Nazaretě: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.” (Lk 4, 21).     Texty příslušející knězi   1. Části, které říká předsedající shromáždění:    a) Modlitby pronášené jménem celé obce: eucharistická modlitba, vstupní modlitba, modlitba nad dary, modlitba po přijímání a rovněž uvedení a zakončení přímluv - jejich povaha vyžaduje, aby byly přednášeny zřetelně a hlasitě a aby je všichni pozorně sledovali. Když je kněz říká, je nevhodné modlit se něco jiného nebo zpívat. Proto také varhany a jiné hudební nástroje zmlknou (srov. IG 12)    b) Výzvy a úvodní a závěrečné formule - může je přizpůsobit skutečným podmínkám určitého shromáždění    c) Úvody (několika slovy!) - do mešní liturgie na začátku, do bohoslužby slova, do eucharistické modlitby před prefací a závěrečné slovo před propuštěním    d) Homilie    e) Závěrečné požehnání   2. Soukromé modlitby kněze, které říká pouze svým jménem, aby plnil svou službu s větší pozorností a zbožností, říká potichu (srov. IG 13): Očisť mé srdce - před evangeliem, Radostná Boží zvěst - po evangeliu, S duší pokornou a Smyj ze mne, Pane - po přípravě darů, Pane Ježíši Kriste nebo Pro tvou lásku - před sv. přijímáním a Přijetí svátosti - při purifikaci.   Ostatní mešní texty Mše je společným dílem celého shromáždění. Činnou účast vyjadřují a podporují především dialogy (vždy začínají pozdravem) a zvolání, které vytvářejí společenství mezi knězem a lidem, dále úkon kajícnosti, vyznání víry, přímluvy a modlitba Páně, pak Pane, smiluj se, Sláva, Svatý, Beránku, meditativní zpěvy (např. responsoriální žalm a díkůčinění po přijímání) a procesionální zpěvy (vstupní zpěv, aleluja před evangeliem, zpěv při přinášení darů a při podávání přijímání). Povaha těch částí, které tvoří samostatný obřad vyžaduje, aby se při nich nekonalo nic jiného, např. aby se při přímluvách nepřipravoval oltář. Naopak zpěvy, jejichž posláním je doprovázet některý obřad, mají být logicky zpívány souběžně s ním, např. obřad lámání chleba by měl probíhat souběžně se zpěvem Beránku, a to po celou dobu lámání chleba - tedy i více než třikrát, a podobně.   Důležitost zpěvu Zpěv je totiž znamením plesání srdce (srov. Sk 2,46). Proto sv. Augustin správně říká: „Kdo miluje, ten zpívá” a již ve starověku vzniklo přísloví: „Dvakrát se modlí, kdo dobře zpívá”(IG 19). Pro zpívanou bohoslužbu se mají vybrat kněz i přisluhující, kteří dobře zpívají. Není-li to možné a předsedající kněz nebo přisluhující není dobrým zpěvákem, nemusí texty, které mu přísluší, zpívat; je vhodnější, aby je správně a srozumitelně přečetl, než aby je špatně zazpíval (srov. MS 8). I v takovém případě však celé společenství shromážděného lidu může a má zpívat své texty: vstupní zpěv, Pane, smiluj se, Sláva, odpověď k responsoriálními žalmu, zpěv před evangeliem, zpěv k přípravě darů, Svatý, Beránku Boží a zpěv k přijímání. Není nutné zpívat vždy všechny zpěvy, i když jsou ke zpěvu určeny. Při výběru částí, které se zpívají, je třeba dávat přednost závažnějším a zvláště těm, které pronášejí kněz  či přisluhující s odpovědí lidu nebo kněz i lid společně (srov. IG 19).   Instrukce Musicam sacram (čl. 29-31) rozlišuje tři stupně: K prvnímu stupni patří: a/ ve vstupních obřadech:  a/ pozdrav kněze s odpovědí lidu  b/ modlitba b/ v bohoslužbě slova:        aklamace k evangeliu c/ v bohoslužbě oběti:         a/ modlitba nad obětními dary b/ preface s dialogem a Svatý c/ „Tajemství víry” d/ závěrečná doxologie e/ modlitba Páně s předchozí výzvou a embolizmem f/ „Pokoj Páně”    g/ modlitba po přijímání h/ propouštěcí formule K druhému stupni patří:     a/ Pane, smiluj se, Sláva a Beránku b/ Věřím c/ modlitba věřících K třetímu stupni patří:        a/ zpěvy ke vstupnímu průvodu a k přijímání b/ zpěv po čtení nebo epištole c/ aleluja před evangeliem d/ zpěv k obětování e/ lekce Písma svatého, leda by se zdálo vhodnější     přednést je bez  zpěvu Prvního stupně může být použito samostatně, avšak druhého a třetího stupně, ať už úplně nebo částečně, nikdy ne bez prvního stupně (srov. MS 28). Poněvadž v dnešní době se stále častěji scházejí věřící různých národů, je prospěšné, aby uměli zpívat snadným nápěvem latinsky alespoň některé ze základních mešních zpěvů, zvláště vyznání víry a modlitbu Páně (IG 19). Slavení mše latinsky vyžaduje uvážlivý přístup a moudré rozlišování, co lze úspěšně uplatnit ve vyspělejších farnostech, např. ve větších městech a co vyžadovat od lidí tam, kde pro celou latinskou mši nejsou podmínky. Kněz nebo varhaník by se neměl rozhodovat jen podle vlastních zálib, ale měl by mít na zřeteli skutečný duchovní prospěch věřících.   Úkony a chování při bohoslužbě Společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění. Vyjadřují totiž smýšlení a city účastníků a podporují je (IG 20). Je tedy nutné trvale usilovat o to, aby postoje odpovídaly tomu, co liturgické shromáždění právě koná. Článek 21 IG popisuje tyto postoje při slavení mše: sezení, stání a klečení. Stáním vyjadřujeme úctu, ale také radost, připravenost naslouchat a na slyšené reagovat. Pro rané křesťanství to proto byl běžný postoj při osobní modlitbě i bohoslužbě. Farizeus se postavil v chrámě; celník stál vzadu (srov. Lk 18,11). Stáním se zároveň reaguje na zaslíbenou budoucnost: „Stáli před trůnem a před Beránkem” (Zj 7,9). Proto se klečení při modlitbě dokonce zakazovalo o nedělích, v době velikonoční a při eucharistii. Teprve ve středověku, kdy byli věřící odkázáni i při mši na soukromou modlitbu, dávali přednost klečení. Nový misál si přeje, aby se stání více rozšířilo. Stát by se mělo od vstupního zpěvu až po vstupní modlitbu včetně, při zpěvu Aleluja, při evangeliu, při vyznání víry a přímluvách, od modlitby nad dary včetně až do konce mše s výjimkou toho, co bude řečeno o pokleknutí  a sezení. Biskupské konference však mohou společné pohyby a postoje popsané v mešním řádu přizpůsobit národním zvyklostem. Česká biskupská konference doporučuje, aby se mimo lavice zachovávalo stání, jak je uvádí Římský misál, avšak v lavicích ať se klečí, případně sedí během eucharistické modlitby. Ostatní stání ať se zachová i v lavicích. Používá-li se kadidla, lid také povstane, když před něj předstoupí přisluhující a stojí během okuřování. Sezení je poloha vhodná k rozjímání a naslouchání kázání (1 Kor 14,30; Sk 20,9). Je vhodné také pro postoj učitele a předsedajícího. Nový misál předpokládá sezení při čteních před evangeliem a responsoriálním žalmu, při homilii a přípravě darů a podle okolností též při posvátném mlčení po přijímání. Klečení vyjadřuje pokoru, pokání a klanění.  Modlit se vkleče je obecně lidský zvyk, který je dosvědčen i o Ježíšovi (Mk 13,35; Lk 22,41). Pro klečení při mši platí: Ať věřící pokleknou k proměňování, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody (IG 21). K tomu, aby se dosáhlo zamýšleného záměru, tj. aby úkony a postoje odpovídaly tomu, co právě konáme (zásada pravdivosti), ale také „aby byly znakem vzájemného společenství a jednoty shromáždění”(IG 20), bude třeba velké trpělivosti, ohleduplnosti a respektu. Prosazování správných postojů by se minulo účinkem, kdyby vyvolalo napětí a rozdělení.   Posvátné mlčení Chvíle ticha a mlčení jsou stejně důležitou součástí liturgie jako modlitby a akce. Je třeba je zachovávat jako součást bohoslužby. Jeho náplň je závislá na tom, o kterou část mše se jedná. Při úkonu kajícnosti a po výzvě k modlitbě se jednotlivci v duchu soustřeďují; po čtení nebo homilii krátce rozjímají o tom, co slyšeli; po přijímání pak ve svém srdci chválí Boha a modlí se (srov. IG 23). Posvátné mlčení však předpokládá také ztišení. Liturgická slavnost se musí konat řádně a beze spěchu, se zřetelně odlišenými jednotlivými částmi. Neklid někdy vychází i z oltářního prostoru: lze spatřit kněze, jak si ověřuje čas, lektora, jak už během vstupní modlitby pospíchá k ambonu, ministranty, jak už během přímluv připravují oltář. Velmi záleží na tom, aby se nic nedělo uspěchaně a aby i chvíle určené k mlčení byly dobře využity, aby nebyly formální, příliš krátké nebo prázdné. Např. při úkonu kajícnosti, jestliže vyzýváme „zamysleme se”, měli bychom opravdu poskytnout prostor ke krátkému zamyšlení. Po výzvě „Modleme se” nejlépe odhadneme vhodnou délku mlčení, když se opravdu v duchu modlíme. Umění slavit liturgii znamená mít čas pro slovo, mít čas pro naslouchání, mít čas pro mlčení, chůzi, gesto. Je-li liturgie dobře připravená, nedělá se nic uspěchaně a nic se také neprodlužuje. To je prostor pro působení Ducha svatého.    Vstupní obřady „Účelem těchto obřadů je, aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie” (IG 24). „Vstupní zpěv podporuje jednotu všech shromážděných a uvádí do tajemství liturgické doby nebo svátku” (IG 25). „Pozdravem probudí kněz ve shromáždění vědomí přítomnosti Páně. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se dává najevo tajemství shromážděné církve” (IG 28). Potom kněz nebo někdo z přisluhujících může uvést věřící do mešní liturgie. Právě toto místo mše je šancí pro vytvoření společenství. Tam, kde je řečeno „těmito nebo podobnými slovy”, je možno uvádět vlastními slovy, ale délka by neměla výrazně přesahovat navržený text. Není možné mít čtyři kázání v jedné mši. Po uvedení do bohoslužby vyzve kněz k úkonu kajícnosti. Měl by si dát pozor, aby jednotvárným opakováním nevznikl u věřících pocit formálnosti, prázdnoty a rutiny. Proto je třeba obměňovat jednotlivé formy kajícího úkonu. Třetí způsob umožňuje kromě navržených variant i vytváření dalších, ovšem dobře připravených. Je také vhodné používat v neděli obřadu  pokropení lidu. Vstupní obřady uzavírá vstupní modlitba. Neskládá se pouze z textu modlitby, kterou se modlí předsedající. Její jádro tvoří osobní modlitba věřících, kteří k tomu byli knězem vyzváni. Její latinský název „collecta” napovídá, že shrnuje tyto prosby věřících. Proto má úmyslně obecný ráz. Je dobré občas věřícím připomenout smysl tiché chvíle po výzvě „Modleme se”. Komentátor může říci např.: „Shromáždili jsme se kolem Krista, který nás vede k Otci. Vložme nyní po výzvě k modlitbě do rukou Kristových svoje osobní prosby a prosme i za sebe navzájem.” Je nutné, aby všichni celebranti užívali konkluze uvedené v misále a ne různě upravených nebo už změněných verzí.   Bohoslužba slova Liturgie mše sleduje stupňující se přítomnost Krista. Nejprve je to přítomnost v samotném shromáždění, které se schází v jeho jménu. Naplňuje se příslib Pána: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich” (Mt 18,20). Pak je to přítomnost v osobě sloužícího kněze. Krista přicházejícího v knězi zdraví shromáždění povstáním a vstupním zpěvem a dříve než bude přítomen podstatně a trvale pod eucharistickými způsobami, přichází ve svém slově (srov. IG 7). „Proto především čtení evangelia zdůrazňuje liturgie zvláštními poctami: ten, kdo má evangelium předčítat, připravuje se na to přijetím požehnání (jáhen od celebranta, kněz, celebruje-li biskup) nebo modlitbou. Věřící zvláštním zvoláním uznávají a vyznávají, že je mezi nimi přítomen Kristus a že k nim promlouvá, a proto mu naslouchají vstoje. Knize evangelií se prokazují zvláštní projevy úcty” (IG 35). Zde je třeba uvážit, kdy mají věřící povstat. Pokud se zpívá Aleluja, může to být po prvním aleluja, pokud se ovšem zpívá verš bez aleluja, sloka písně nebo sborová skladba, je vhodnější nechat povstání všech až na okamžik, kdy jáhen vezme z oltáře evangeliář a pozvedne ho. Tím lépe vynikne, že se vzdává pocta Kristu. „Poněvadž již z tradice úkol předčítání není úkolem předsedajícího, nýbrž přisluhujících, sluší se, aby obvykle jáhen nebo, když jáhen není, jiný kněz četl evangelium a lektor předčítal ostatní čtení. Není-li přítomen jáhen ani jiný kněz, čte evangelium kněz, který slaví mši” (IG 34). Vyznání víry je odpovědí na Boží slovo a přípravou na slavení eucharistické oběti (srov. IG 43). Je možné obměňování nicejsko-cařihradského vyznání víry s apoštolským. Přímluvy na konci bohoslužby slova měly od počátku veliký význam. Věřící se je modlí na základě svého všeobecného kněžství, protože Ježíš Kristus „nás učinil královským kněžstvem Boha, svého Otce  (Zj 1,5). Tento kněžský úřad vykonávají všichni věřící vědomě pro celý svět, kdykoli se modlí „za svatou církev, za ty, kdo nám vládnou, za ty, kdo jsou obtíženi různými těžkostmi, za všechny lidi a za spásu celého světa (IG 45). Už Nový zákon často vyzývá k modlitbě za druhé (srov. 1 Tim 2,1-4; 2 Kor 1,11; Ef 6,18n). „Je prospěšné, aby se ve mších s účastí lidu konala tato modlitba pravidelně” (IG 45). Mělo by se dodržovat toto pořadí intencí: záležitosti obecné církve, za ty, kdo vládnou a za spásu světa, za všechny trpící  a konečně za místní společenství. Při zvláštních mších (např. při biřmování, při svatbě nebo pohřbu) se pořadí může uzpůsobit okolnostem, ale pohled shromážděné obce by měl vždy směřovat přes její hranice. Přímluvy uvádí výzva představeného, která oslovuje věřící. Oslovení Boha, které někdy bývá na začátku proseb, patří už k první prosbě,  a měl by je říci ten, kdo prosby přednáší. Závěrečná modlitba předsedajícího shrnuje úmysly, podobně jako vstupní modlitba mše. Protože je to modlitba představeného, má při ní rozpjaté ruce.   Bohoslužba oběti   Přinášení darů Přinášení obětních darů je jedním z nejoblíbenějších prvků obnovené liturgie mše. Je to důležitý prvek aktivní účasti. Někdy z nepochopení a ve snaze zapojit co nejvíce dětí je přinášen i kalich, korporál, purifikatorium ap. To ovšem ubírá tomuto úkonu na pravdivosti, neboť tyto předměty nepředstavují dary věřících a mají být připraveny na oltáři před přinášením darů. Zpěv k přípravě darů by se měl ukončit, jakmile celebrant ukončí přípravu darů (po Lavabo). Vybídnutí obce modlit se s knězem i modlitba nad dary už směřují k eucharistické modlitbě (srov. IG 53).   Eucharistická modlitba Celebrant ji říká jménem celého shromáždění. Celá tato modlitba je oslavou Otce skrze Kristovu oběť, která se stává obětí celého tajemného těla, neboť věřící se obětují s ním, skrze něho a v něm, když je přijetí Eucharistie sjednocuje v jedno tělo a oni se proměňují v to, co přijímají (srov. LG 26 - cituje sv. Lva Vel.). Boží lid vyjadřuje svou aktivní účast na této oslavě Otce, která zahrnuje také sebeobětování spolu s Kristem - Hlavou tajemného Těla, nejlépe stáním. Je přece královským kněžstvem a celebrant říká jménem všech „že smíme stát před tebou a můžem ti sloužit” (II. eucharistická modlitba). Pokleknutí při proměňování je ovšem spontánním úkonem víry a úcty ke Kristu přítomnému v proměněných darech. Ke Kristu se také vztahuje aklamace na tajemství víry. Pokleknutí celebranta by mělo být důstojným a soustředěným úkonem, není však příležitostí k adoraci, protože Kristus zde není předmětem adorace, nýbrž Veleknězem, který nás shromáždil k oslavě Otce a rukama své církve podává Otci svou oběť. Eucharistická modlitba začíná dialogem před prefací. Velký počet  prefací (oproti dřívějším 16) dává možnost, „aby se různými způsoby rozvíjel předmět díkůvzdání a aby se plněji osvětlovaly různé stránky tajemství spásy” (IG 321). Aby se neupadlo do jednotvárnosti, je velmi žádoucí, aby si každý kněz jednotlivé preface prorozjímal, dobře je pochopil, pečlivě je volil pro každé shromáždění a s vírou a porozuměním je přednášel. Závěrem eucharistické modlitby je doxologie, která znovu zdůrazňuje prostřednictví Krista, jediného Velekněze. Zvoláním „Amen” shromážděná obec vyjadřuje: to, co bylo řečeno, platí také pro nás, to přijímáme jako svá vlastní slova. Sv. Augustin říká: „Amen znamená podepsat se”, souhlasit s chvalozpěvem i s naším zapojením do Kristova obětování se. „Církev usiluje dosáhnout toho, aby  se věřící učili obětovat nejen neposkvrněnou oběť, ale i sebe samy, aby byli den ze dne Kristem prostředníkem vedeni k sjednocení s Bohem a mezi sebou, aby tak Bůh byl všechno ve všech” (IG 55 f). Amen na konci eucharistické modlitby je tedy podstatným strukturálním prvkem eucharistie. Svatý Jeroným vypravuje, že toto Amen zní v římských bazilikách jako úder hromu. Při zpěvu je možné význam této aklamace zesílit trojím opakováním, jak je někde zvykem (převzato z ambroziánské liturgie). Zvednutý kalich a obětní miska se položí na oltář až po doznění Amen.   Obřad přijímání Jedním z obřadů, které mohou mnohým připadat záhadné, je lámání eucharistického chleba a zvláště smíšení Těla  a Krve  Páně v kalichu. Částečka ulomená z hostie a spouštěná do kalichu, původně přinášená ze mše, kterou slavil místní biskup, naznačuje jednotu místní církve a společenství s biskupem. Při pozdravení pokoje postačí podání ruky nejbližším sousedům. Celebrant by mohl při zvláštních příležitostech dojít pozdravit mimořádně např. pozůstalé, jubilanty apod. Ve starších kancionálech před liturgickou reformou nacházíme modlitby před svatým přijímáním. Dnes, když se věřící aktivně účastní eucharistické modlitby i následujících obřadů mše, chápeme jako přípravu na svaté přijímání modlitbu Otčenáš a vše, co po ní následuje. Po lámání chleba a zpěvu Beránku Boží „Kněz se připravuje tichou modlitbou k hodnému přijetí Kristova Těla  a Krve. I věřící se připravují v tiché modlitbě (IG 56 f). Už Tridentský koncil doporučoval a opakuje to vytrvale SC, EM i IG 56h, aby věřící přijímali hostie konsekrované v téže mši, neboť se tím lépe projevuje přijímání jako účast na oběti, jež se právě slaví. Není tedy správné, když se proměňují ciboria „do zásoby”. Při větším počtu přijímajících musí být ovšem rezerva a také když se proměňuje pro věřící při každé mši, přebývají proměněné hostie. Vhodným řešením mohou být dvě ciboria - do jednoho se ukládá a z druhého se podává až do vypotřebování (jsou-li dva podávající nebo se sníží množství čerstvě proměňovaných hostií). Vřele se doporučuje, aby věřící obvykle přijímali ve mši a ve chvíli předepsané samým obřadem celebrování, to jest hned po přijímání celebrujícího kněze (EM 31). (Poznámka: Problém varhaníků, scholy a sboru. V nových kostelích má být místo pro scholu řešeno tak, „aby každému z nich umožňovalo plnou účast na mši, totiž účast svátostnou” (IG 274 ). Přijímající se nežehná ani před přijímáním ani po něm. „Podávat svaté přijímání je na prvém místě povinen celebrující kněz  a mše nesmí pokračovat, leda až po skončení přijímání věřících. Jiní kněží a jáhnové, pak nechť podle okolností celebrujícímu knězi pomáhají (EM 31). Zpěv k přijímání patří k procesionálním zpěvům. Jeho posláním je vyjádřit jednotou hlasů duchovní jednotu přijímajících, ukázat radost srdce a dát opravdu bratrský ráz průvodu přistupujících k přijetí Těla Páně (srov. IG 56i). Nemělo by se zanedbávat a nebo jen formálně odbývat společné díkůčinění po přijímání. Kněz se může vrátit k sedadlu a společně s ostatními věřícími setrvat v tichém usebrání nebo společně zazpívat děkovný žalm nebo píseň. Ze všech chvil ticha, které misál doporučuje, jsou nejdůležitější ticho po homilii a po přijímání.   Závěrečné obřady Smyslem závěrečných obřadů není jen oficiální ukončení bohoslužby, ale poslání. Lidská slova rozloučení, ohlašování a poukazy i požehnání a propuštění tvoří přechod do všedního života v síle přijatých darů a pokračování společenství vytvořeného a upevněného eucharistií. Všeobecný úvod k misálu k tomu říká: „Shromáždění se propouští, aby se každý vrátil ke svému dobrému dílu s chválou a dobrořečením Pána” (IG 57b). „Mše je vrcholem činnosti, kterou Bůh v Kristu posvěcuje svět i vrcholem bohopocty, kterou lidé prokazují Otci, klaníce se mu skrze Krista, Božího Syna... S ní souvisejí a z ní vyplývají všechny skutky křesťanského života” (IG 1). Kněz, dříve než odejde, „uctí oltář políbením. Pak oltář pozdraví spolu s přisluhujícími, jak je předepsáno” (srov. IG 125). V případě, že svatostánek je na starém hlavním oltáři a do zákristie se odchází z prostoru mezi obětním stolem a svatostánkem, celebrant se po políbení oltáře ukloní spolu s asistencí (od nich je to jediné vzdání pocty oltáři) a pak se všichni otočí ke svatostánku, společně pokleknou a odchází. „Je-li v presbytáři ve svatostánku Nejsvětější Svátost, pokleká se před i po mši a kdykoliv se před Nejsvětější Svátostí přechází” (IG 233).   Schváleno 39. plenárním zasedáním ČBK dne 3. října 2000  

  •

    P. Roman Vlk - BOŽÍ ZBROJ - Obuv evangelia pokoje

      Seriál - BOŽÍ ZBROJ - V tomto seriálu si povídáme se svatým Martinem o Boží zbroji a objevujeme, jaký úžasný dar pro každodenní použití nám v ní Bůh nabízí. Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   Roman Vlk | BOŽÍ ZBROJ | Obuv evangelia pokoje

  • Přijďte na Godzone tour

      Večer plný svědectví, hudby, zamyšlení – i tak by se dalo nazvat Godzone tour. V České republice bude mít zastávku 25. 10. ve Zlíně a 26. 10.v Brně. Co je tématem a vizí letošního turné?   GODZONE TOUR 2023 // NEBOJTE SA! // 23.-29. OKTÓBER 2023   VÍZIA GODZONE TOUR 2023   NEBOJÍM SA – GODZONE   "Túžime vidieť stratených synov a dcéry prichádzať domov..."   CHVÁĽTE MENO PÁNOVO - GODZONE, MARTIN MITRO - GODZONE TOUR 2022   "Na tomto mieste je niečo, čo hýbe mojím vnútrom" // GODZONE TOUR 2023   JA VERÍM - GODZONE, ESPE, AUGUSTIN, PUER DEI - GODZONE TOUR 2022   Odkazy: https://tour.godzone.sk/

  •

    Poselství papeže Františka ke Světovému dni misií 2023

      Drazí bratři a sestry! Pro letošní Světový den misií jsem zvolil téma, které vychází z vyprávění o emauzských učednících v Lukášově evangeliu (srov. 24,13–35): „Hořící srdce, kráčející nohy.“ Tito dva učedníci byli zmatení a zklamaní, ale setkání s Kristem ve slově a při lámání chleba v nich zažehlo nadšenou touhu znovu se vydat na cestu do Jeruzaléma a hlásat, že Pán byl skutečně vzkříšen. V evangelijním příběhu vnímáme proměnu učedníků prostřednictvím několika sugestivních obrazů: jejich srdce hořelo, když jim Ježíš objasňoval Písmo, otevřely se jim oči, tak že ho poznali, a nakonec se jejich nohy vydaly na cestu. Zamyslíme-li se nad těmito třemi aspekty, které odrážejí cestu všech učedníků misionářů, můžeme obnovit svou nadšení pro evangelizaci v dnešním světě.   1. Hořelo nám srdce „když odhaloval smysl Písma“. Při misijní činnosti Boží slovo osvěcuje a proměňuje srdce   Cestou z Jeruzaléma do Emauz měli oba učedníci sklíčené srdce – jak bylo patrné z jejich tváří –, protože Ježíš, ve kterého věřili, zemřel (srov. v. 17). Tváří v tvář neúspěchu ukřižovaného Učitele se zhroutila jejich naděje, že je Mesiáš (srov. v. 21). A „jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim“ (v. 15). Tak jako na začátku, když povolal učedníky, i nyní se Pán chopí iniciativy ve chvíli, kdy jsou zmatení, připojí se ke svým učedníkům a kráčí po jejich boku. Ve svém velkém milosrdenství se nikdy neunaví a zůstává s námi navzdory našim selháním, pochybnostem a slabostem, i přes náš smutek a pesimismus, které způsobují, že jsme „nechápaví a váhaví“ (v. 25), lidé chabé víry. Zmrtvýchvstalý Pán je dnes stejně jako tenkrát nablízku svým učedníkům misionářům a kráčí spolu s nimi, zvláště když se cítí zmatení, zdeptaní a vystrašení tváří v tvář tajemství nespravedlnosti, která je obklopuje a snaží se je přemoci. Proto „si nenechme ukrást naději!“1 Pán je větší než všechny naše problémy, zvláště když se s nimi setkáváme během našeho poslání hlásat světu evangelium, protože taková mise je koneckonců jeho a my jsme jednoduše jeho pokorní spolupracovníci, „neužiteční služebníci“ (srov. Lk 17,10). Chci vyjádřit svou blízkost v Kristu všem misionářům a misionářkám ve světě, zvláště těm, kteří snášejí jakékoliv těžkosti: moji milí, vzkříšený Pán je stále s vámi a vidí vaši velkorysost a vaše oběti, které přinášíte pro poslání evangelizovat ve vzdálených oblastech. Každý den není prozářený sluncem, ale vždy si připomínejme slova Pána Ježíše, kterými se před svým utrpením obrací na své přátele: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět!“ (Jan 16,33). Poté, co vzkříšený Ježíš naslouchal dvěma učedníkům cestou do Emauz, „začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“ (Lk 24,27). A srdce učedníků se rozhořela, jak se později jeden druhému svěřili: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (v. 32). Ježíš sám je živé Slovo, které může zapálit, osvítit a změnit naše srdce. Lépe tak porozumíme výroku sv. Jeronýma: „Neznalost Písma je neznalost Krista.“2 „Bez Pána, který by nás uvedl, není možné do hloubky pochopit Písmo svaté, ale pravdivý je také opak: bez Písma svatého zůstávají události Ježíšovy mise a jeho církve ve světě neproniknutelné“3 Znalost Písma je tedy důležitá pro křesťanský život, a ještě více pro hlásání Krista a jeho evangelia. Co jiného bychom jinak předávali ostatním než své vlastní myšlenky a projekty? Copak chladné srdce dokáže zapálit srdce ostatních? Nechme se tedy stále doprovázet vzkříšeným Pánem, který nám objasní smysl Písma. Dovolme mu, aby zapálil naše srdce, aby nás osvítil a proměnil, abychom mohli světu hlásat jeho tajemství spásy s mocí a moudrostí, které vycházejí z jeho Ducha.   2. Oči, které „se otevřely a poznaly ho“ při lámání chleba. Ježíš v eucharistii je vrcholem a zdrojem poslání   Srdce, která se rozhořela zásluhou Božího slova, povzbudila emauzské učedníky, aby požádali tajemného Pocestného, aby s nimi zůstal, protože nastával večer. U stolu se jejich oči otevřely a poznali ho, když lámal chléb. Tím rozhodujícím, co otevřelo oči učedníků, je sled činností, které Ježíš vykonal: vzal chléb, požehnal ho, lámal a dal jim. Jsou to běžná gesta židovské hlavy rodiny, ale Ježíš Kristus je vykonal v milosti Ducha Svatého a obnovil jimi pro své spolustolovníky znamení rozmnožení chlebů, především toho eucharistického, svátosti oběti kříže. Ale právě ve chvíli, kdy poznávají Ježíše při lámání chleba, „on jim však zmizel“ (Lk 24,31). Z toho můžeme pochopit jednu podstatnou skutečnost naší víry: Kristus, který láme chléb, se nyní stává lámaným chlebem, sdíleným s učedníky a jimi konzumovaným. Nelze ho spatřit, protože nyní vstoupil do srdcí učedníků, aby je ještě více zapálil a pobídl, aby se bez prodlení vydali na cestu a všem sdělili jedinečnou zkušenost setkání se Vzkříšeným! Zmrtvýchvstalý Kristus je tedy ten-který-láme-chléb a zároveň je Chléb-lámaný-pro-nás. A tak každý učedník misionář je povolán, aby se působením Ducha Svatého stal tak jako Ježíš a v Ježíši tím-který-láme-chléb a tím-který-je-lámaný-chléb pro svět. Zde je třeba si připomenout, že běžné lámání materiálního chleba s hladovými ve jménu Krista je už misijní křesťanský úkon. Tím spíš je lámání eucharistického chleba, kterým je sám Kristus, dokonalé misijní působení, protože eucharistie je zdrojem a vrcholem života a poslání církve. Papež Benedikt XVI. to připomenul: „Nemůžeme si nechat pro sebe lásku, kterou v této svátosti [eucharistie] slavíme. Už svou povahou si vyžaduje, abychom ji odevzdávali všem. To, co svět potřebuje, je Boží láska; setkat se s Ježíšem a uvěřit v něho. Proto eucharistie není jen zdrojem a vrcholem života církve, ale je i jejím posláním: ‚Autenticky eucharistická církev je církev misionářská.‘“4 Abychom přinášeli ovoce, musíme být s Ježíšem sjednoceni (srov. Jan 15,4–9). Takového sjednocení dosahujeme každodenní modlitbou, zvláště při adoraci, tichém setrvání v přítomnosti Pána, který zůstává s námi v eucharistii. Učedník misionář se může stát mystikem v činnosti, pěstuje-li s láskou toto společenství s Kristem. Kéž naše srdce stále touží po Ježíšově společnosti, prahne po naléhavém požadavku dvou učedníků z Emauz, především když se připozdívá: „Zůstaň s námi, Pane“ (srov. Lk 24,29).   3. Naše nohy se vydaly na cestu v radosti, že můžeme vyprávět o vzkříšeném Kristu. Věčné mládí církve, která neustále vychází ven   Učedníci „se vydali bez váhání na cestu a vrátili se do Jeruzaléma“ (srov. Lk 24,33) poté, co se jim otevřely oči a poznali Krista při „lámání chleba“. To, že spěchali, aby se s ostatními podělili o radost ze setkání s Pánem, ukazuje, že „radost evangelia naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění. S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obnovuje radost“.5 Se zmrtvýchvstalým Ježíšem se nemůžeme setkat, aniž bychom hořeli touhou sdělit to všem. Proto prvním a hlavním zdrojem misijního poslání jsou lidé, kteří poznali vzkříšeného Krista v Písmu a v eucharistii a nesou ve svém srdci jeho oheň a ve svém pohledu jeho světlo. Oni mohou svědčit o životě, který nikdy nekončí, ani v těch nejobtížnějších situacích a nejtemnějších chvílích. Obraz „nohou, které se vydávají na cestu“ nám znovu připomíná trvalou hodnotu missio ad gentes, poslání, které zmrtvýchvstalý Pán svěřil církvi, aby evangelizovala každého člověka a každý národ až po všechny končiny světa. Dnes více než kdy jindy potřebuje lidstvo, zraněné mnoha nespravedlnostmi, rozděleními a válkami, dobrou zvěst o míru a spáse v Kristu. Využívám této příležitosti, abych potvrdil, že „každý má právo slyšet evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by kohokoliv vylučovali, a to nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu.“6 Misijní obrácení zůstává hlavním cílem, který si musíme klást jako jednotlivci i jako společenství, protože „misijní působení je paradigmatem každého díla církve“.7 Jak dosvědčuje apoštol Pavel, Kristova láska nás uchvacuje a pobízí (srov. 2 Kor 5,14). Tato láska je dvojí: Kristova láska k nám, která přitahuje, inspiruje a probouzí naši lásku k němu. Taková láska činí církev, která stále vychází na cestu, stále mladou. Všichni její členové jsou pověřeni hlásat Kristovo evangelium v přesvědčení, že „umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (v. 15). K misijnímu působení může přispět každý z nás: modlitbou, činností, obětováním finančních prostředků i utrpení a vlastním svědectvím. Papežská misijní díla jsou vhodným nástrojem, který usnadňuje koordinaci misijní spolupráce na duchovní i hmotné úrovni. Proto je sbírka během Světového dne misií věnována Papežskému dílu šíření víry. Naléhavost misijního působení církve přirozeně vyžaduje stále užší misijní spolupráci všech jejích členů na všech úrovních. To je zásadní cíl synodálního procesu, kterým církev prochází pomocí klíčových slov: společenství, spoluúčast, poslání. Takový proces jistě neznamená, že se církev soustředí na sebe sama; není ani referendem o tom, čemu bychom měli věřit a co, ani záležitost lidských preferencí. Je to spíše proces, kdy se vydáváme na cestu jako emauzští učedníci a nasloucháme zmrtvýchvstalému Pánu. On se k nám vždy připojuje, aby nám objasňoval smysl Písma a lámal pro nás chléb, abychom mohli v síle Ducha Svatého dále plnit jeho poslání ve světě. Tak jako ti dva učedníci vyprávěli ostatním, co se jim cestou přihodilo (srov. Lk 24,35), i naše hlásání bude radostné vyprávění o Kristu Pánu, jeho životě, jeho utrpení, smrti, zmrtvýchvstání a úžasných věcech, které jeho láska vykonala v našem životě. Vykročme tedy i my, osvíceni setkáním se zmrtvýchvstalým Ježíšem a povzbuzeni jeho Duchem. Vykročme s hořícím srdcem, otevřenýma očima a kráčejícíma nohama, abychom zapalovali Božím slovem srdce ostatních lidí, otevírali jejich oči pro Ježíše v eucharistii a všechny pozvali, aby kráčeli společně na cestě míru a spásy, kterou Bůh daroval lidstvu v Kristu. Svatá Maria, která jsi na cestě, Matko Kristových učedníků misionářů a Královno misií, oroduj za nás!   Dáno v Římě u Sv. Jan v Lateránu dne 6. ledna 2023 v den slavnosti Zjevení Páně FRANTIŠEK   1 František, apoštol. exhor. Evangelii gaudium, č. 86, Paulínky, Praha 2014. 2 Sv. Jeroným, Commentarii in Isaiam. Prolog.o 3 František, apoštol. list daný motu proprio Aperuit illis, č. 1, 4 Benedikt XVI., apoštol. exhort. Sacramentum caritatis, č. 84, Paulínky, Praha 2017. 5 František, apoštol. exhort. Evangelii gaudium, č. 1, Paulínky, Praha 2014. 6 Tamtéž, č. 14. 7 Tamtéž, č. 15.

  •

    Mše svatá – bohoslužba slova Credo, přímluvy

    Dnes jsme si v našem rozebírání části mše sv. povídali o vyznání víry Credu a přímluvách. Vyznání víry se věnuje Katechismus v paragrafech 185 – 1065. Pokud nemáte doma tištěný Katechimus, můžete použít ke studiu následující odkaz: http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=185   Vyznání víry (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 14)   Přímluvy (Liturgie.cz - 120" o liturgii - Mše svatá 15)

  • Zamyšlení - VINICE (27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ)

      Dnešní texty o vinici nás činí velmi nejistými. Můžeme i my přijít o naše království? Může být i naše vinice rozvrácena? Americký spisovatel Brant Pitre v knize Židovské kořeny Eucharistie (Slovo mezi námi - Redemptoristi, Bratislava 2021, s. 78 - 79) cituje Josefa Flavia, židovského historika, který uvádí, že jeden rok se v Jeruzalémském chrámu v době Paschy obětovalo až 256 250 beránků. A protože podle tehdejších předpisů při každé paschální večeři muselo být minimálně deset lidí, stačí si to vynásobit a máme představu, jak obrovská slavnost to byla, kolik lidí bylo během Velikonoc v Jeruzalémě. A přece o všechno přišli - o chrám, o oběti… Pečovat o vinici/zahradu/pole je dřina. Dnes se to mnohým už nechce. „Co budu dřít, když si to můžu koupit!?“ Stačí se podívat po našich vesnicích, kolik půdy leží ladem. Je to zároveň smutný obraz Církve u nás, jejíž pastorace se dá ve velké míře charakterizovat pojmem „svátostný servis“. Takový přístup způsobuje, že mnozí pokřtění skutečně nechtějí od Církve nic jiného než svátosti. Ale nemají ochotu/zájem/důvod ve vinici Církve dřít. Nejen pro vlastní věčný život, ale také pro věčný život lidí, se kterými žijeme. Nutně potřebujeme změnu smýšlení. I proto probíhá synoda. Ne aby měnila učení, ale naše smýšlení. Už jsem ve svých textech zmiňoval, v čem je problém: individualismus, indiferentismus, imobilismus. Česky nezájem o druhé (zaměření jen na sebe), lhostejnost, neochota něco změnit. Nejistota z dnešních čtení je dobrá. Klade otázky: „Co ještě můžu udělat pro milovaného Boha? S kým? Jak? Kde?“ A volá k jednání – starat se o Pánovu vinici tak, abychom mu mohli jednou odevzdat bohatou úrodu spasených. Začít třeba novým zájmem o lidi (potřebujeme se setkávat v malých skupinách), zanecháním lhostejnosti a projevováním horlivosti v Božích věcech (v Knize Nehemjášově [1, 11] jsem našel takové krásné vyjádření: „…kteří se zálibou ctí tvé jméno“), ochotou měnit věci a neuspokojovat se s tím, že vždy tomu tak bylo. Pokusíme se o to tento týden? Nebo budeme jako Židé, kteří se odvolávali na chrám a mysleli si, že jim se nic nemůže stát?  „Bože, vrať se, shlédni, podívej se, navštiv, chraň, obnov!“ (Ž 80, 15–16.20).  Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  •

    P. Roman Vlk - BOŽÍ ZBROJ - Opasek pravdy

      Seriál - BOŽÍ ZBROJ - V tomto seriálu si povídáme se svatým Martinem o Boží zbroji a objevujeme, jaký úžasný dar pro každodenní použití nám v ní Bůh nabízí. Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 DĚKUJEME   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: https://vlcidoupe.cz INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe   Roman Vlk | BOŽÍ ZBROJ | Opasek pravdy

  • 22. 10. prožijeme Misijní neděli, papež František k ní píše dětem

      Ve spojitosti s Misijní nedělí proběhne i v naší farnosti mnoho aktivit na podporu misií, a to jak modlitbou, tak finančně díky Misijnímu jarmarku. Již tuto neděli 8. 10. se chceme dobře připravit. Proto zveme od 15:00 do suterénu kostela sv. Vojtěcha všechny šikovné dospělé na misijní vyrábění pro starší spolu se všemi mladými ze skupinek TOM Sluníček a Potkanů.   POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA PRO PAPEŽSKÉ MISIJNÍ DÍLO DĚTÍ   Drazí misionáři – drahé děti a mládeži, drazí rodiče, animátoři a přátelé! 19. května tohoto roku jsme oslavili 180. výročí založení Misijního díla dětí a mnozí z vás slaví toto významné a požehnané výročí ještě i v těchto dnech. Mons. Charles de Forbin Janson, biskup z Nancy a duchovní pastýř s velkým apoštolským srdcem, jej založil v roce 1843poté, co se z dopisů od francouzského misionáře dozvěděl, že mnoho dětí v Číně umírá následkem hladu zanedbávání. V srdci pocítil hlubokou žízeň po jejich záchraně, a to nejen tělesné, ale i duchovní, protože Ježíš, Boží Syn, zemřel a byl vzkříšen ke spáse všech. Při příležitosti tohoto výročí si chceme právě z jeho misionářské horlivosti vzít první důležité ponaučení: starost o spásu druhých. Vskutku, jako skuteční Ježíšovi učedníci se snažíme mít srdce podobná jeho srdci a nechceme bránit tomu, aby v nás nehořela touha po spáse všech. Právě proto vzniklo vaše nádherné misijní dílo, které i dnes, po 180 letech dynamické činnosti, učí velké množství dětí a mladých na celém světě, jak se stát učedníky – misionáři. V tomto roce si připomínáme i 150. výročí narození zvláštního a vzácného člena Misijního díla dětí: svaté Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií, která do něj vstoupila ve věku sedmi let. Dnes – 1. října – slavíme její liturgickou vzpomínku, a právě od ní si chceme vzít druhé velké ponaučení: i přesto, že jsme ještě velmi mladí, můžeme svými modlitbami přispět k tomu, aby mohli všichni poznat a milovat Ježíše, a v tichosti pomáhat jiným jednat dobro. Jak nás učí svatá Terezie, modlitba je prvním misijním skutkem – dokáže zasáhnout každé místo na světě, všechny děti a mladé a každého misionáře. Proto vás zvu, abyste díky modlitbě rostli v přátelství s naším Spasitelem, v přátelství mezi vámi a všemi dětmi a mladými světa, a stali se tak šiřiteli míru. Drahé děti a drahá mládež – drazí misionáři, chci vám ze srdce poděkovat, protože svou horlivostí nám všichni pomáháte, abychom se stali odvážnými svědky Evangelia a podělili se s ostatními nejen o materiální dobra, ale také o to, co je pro nás nejvzácnější – o naši víru. Chci také poděkovat vašim rodičům a animátorům, kteří vás doprovázejí a šíří tak charisma a spiritualitu Misijního díla dětí. Jde o „papežské dílo“ – to znamená univerzální dílo – katolické církve a papeže, a proto vás považuji za své zvláštní spolupracovníky. Chtěl bych vám však připomenout, že toto označení znamená i další důležitý závazek: budovat mosty a vztahy podle příkladu samotného Krista. A k tomu vás také ze srdce vyzývám. Pokračujte dále v misijní horlivosti v souladu s charismatem, které vám svěřil Mons. Charles de Forbin Janson, a v následování malé cesty svaté Terezie od Dítěte Ježíše s věrností vašemu heslu: „děti se modlí za děti, děti evangelizují děti, děti pomáhají dětem“. Ať vás Pán žehná a ať vás neustále doprovází – a nezapomeňte se za mě modlit. PAPEŽ FRANTIŠEK, Řím, 1. října 2023    

  •

    FILMOVÝ APOŠTOLÁT ZVE NA FILM ŠARLATOVÝ A ČERNÝ

      V roce 1943 sílí údery proti nacistické třetí říši a Řím, resp. neutrální Vatikán, se stává útočištěm tisíců uprchlých válečných zajatců, Židů a hledaných odbojářů. Irský kněz, vatikánský právník a diplomat, chráněnec kompromisnického papeže Pia XII. (John Gielgud) monsignore Hugh O´Flaherty (Gregory Peck) organizuje ve spolupráci s italským odbojem úkryt pro všechny pronásledované. Dramatickou situaci vyhrocuje nástup nacistického  fanatika a pragmatika plukovníka Herberta Kapplera (Christopher Plummer) do funkce policejního velitele Říma:  židovská komunita je pod příslibem ochrany okradena o zlato a deportována, vyhlášení výjimečného stavu umožňuje  masové zatýkání. Kappler záhy zjistí, že O´Flaherty je hlavou ilegální organizace a usiluje o jeho likvidaci, aby zlomil  hnutí odporu. Pravověrný nacista a představitel křesťanské lásky k bližnímu se osobně střetávají na veřejnosti, gestapo strojí knězi léčky, on však bravurně Kapplerovi uniká, statečně chrání ohrožené přátele, poskytuje duchovní útěchu  obětem fašismu.   Promítáme v sále pod kostelem sv. Vojtěcha v pondělí 9. října v 18:30. Vstup volný, občerstvení zajištěno.