Farnost Otrokovice

Kráčet společně (Syn hodos)

„Moje ústa, Pane, budou hlásat tvou spásu“ (srov. Ž 71, 15ab).

Prorok Jeremiáš zažil povolání k ohlašování, ale jeho další život bychom mohli nazvat noční můrou pronásledování, číhání na život, výsměchu, ponižování. Ale nepřestal, protože mu v srdci hořel oheň pro Pána. (Stojí za to alespoň jednou v roce si přečíst celou Knihu proroka Jeremiáše a povzbudit se jeho věrností Bohu za každou cenu.)

Ježíš také vnímal, že je povolán ohlašovat spásu, „Pánův milostivý rok“. Ale hned na začátku ho chtěli jeho vlastní zabít. Je dobré na to pamatovat, pouštíme-li se na cestu vědomého svědectví víry, abychom na ni vstupovali s vědomím nebezpečí, ale i s důvěrou, že Pán se o nás stará.

Aha, uvědomil jsem si, že to, co jsem výše napsal, se mě (nás) netýká. To ať dělá papež, biskup, farář… Já jsem jen posluchač a konzument. Hned mi je lehčeji, protože se cítím méně ohrožen… Alespoň se mi nikdo nevysměje či na mě nebude divně dívat, když zmíním jméno Ježíš a slovo vykoupení.

Při prvních krocích na synodální cestě si najednou uvědomujeme, že se nás to týká. Že pokud mnoho pokřtěných lidí kolem nás nechce s Církví nic mít nebo požaduje od ní jen služby (křest, biřmování, sňatek, pohřeb…), tak je to také proto, že neohlašujeme spásu. Neboť mluvit o svém životě s Bohem je tabu i mezi lidmi, kteří jsou možná denně v kostele. Je čas změnit to.

Máme v naší farnosti dvě setkání malé skupiny, která se odhodlala společně kráčet (syn hodos) a hledá odpovědi na otázky, položené v doprovodných materiálech synodu. A objevujeme vzájemnou izolovanost - nekráčení spolu, jen „já a Ježíš“. Ale také touhu změnit to na „my a Ježíš“. Objevujeme, že jsme se ne odnaučili, ale ještě ani nenaučili poslouchat – Boha, hlas Církve, sebe navzájem. A na těch setkáních se to učíme – každý může předložit svou odpověď na otázky (i když mlčením), přičemž ostatní ho posloucháme s touhou poznat, co nám skrze něho říká Bůh. Otázky jsou sice jednoduché, ale takové, jaké nám nikdo nikdy nekladl, proto se dost obtížně hledají na ně odpovědi. Ale setkáváme se v naději, že nás to spolu posune dál na cestě, kterou je Ježíš. Že najdeme cesty ohlašování (učte ze začátku beze slov, ale změnou způsobu života), které změní naši farnost, diecézi.

Synoda se týká i tebe: S kým kráčíš po cestě víry? Doprovází tě někdo? Doprovázíš někoho ty? Koho posloucháš? Kdo poslouchá tebe? Jsi s tím spokojen? Je třeba něco změnit?

Zkus „ohlašovat spásu“: oslov někoho, komu důvěřuješ, a spolu hledejte odpovědi na otázky synodu (vše je na webu). Přinášejí naději na nový oheň v životě naší Církve. A dělej to ne pro nějaký výstup pro diecézi, ale proto, abys s někým kráčel, neboť už hledání odpovědí je společné kráčení…